Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1456/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5.235,05 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 48.620,- Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem pozemku st. p. č. 70, kat. území R., a to na základě hospodářské smlouvy

o trvalém užívání národního majetku ze dne 2.5.1984. V souvislosti s přijetím zákona

č. , který do zakotvil ustanovení ObčZ, požádal žalobce dne 3.7.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení ObčZ zrušeno s účinností ke dni 30.6.2001. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 5.12.2003. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., však došlo ke zrušení čl. II. a k obnovení ustanovení ObčZ ke dni 31.12.2004. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedené kupní smlouvy.

Žalovaná se ve stanovené 30 denní lhůtě k žalobě nevyjádřila. Soud prvního stupně tudíž v souladu s a vydal dne 12.12.2006 rozsudek pro uznání, č.j. -48, kterým žalobci vyhověl a žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 48.620,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. -102, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl trvalým uživatelem předmětného pozemku a jeho vlastnické právo vzniklo v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřená kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. V odůvodnění svého rozhodnutí odmítl námitku žalované, že transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické došlo k poskytnutí zakázané veřejné podpory ve smyslu čl. 87 Smlouvy

o založení ES, resp. Konečně odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, když dospěl k závěru, že běh promlčecí doby nemohl předcházet obnovení ustanovení § 879c ObčZ v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. Pokud žalobce podal žalobu dne 7.12.2006, nemohlo tak dojít k marnému uplynutí ani dvouleté subjektivní ani tříleté objektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1, 2 ObčZ..

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení , neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle Konkrétně uvedla, že:

Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval,

i v případě obnovení ustanovení ObčZ je nutné upřednostnit aplikaci přechodných ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) ( a ), podle kterých se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku a které jsou ve vztahu k ustanovením úpravou speciální (lex specialis),

je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ ustanovení

§ 879c ObčZ, je nutné předeslané obnovení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by obnovení § 879c ObčZ bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem,

soudy obou stupňů nevzaly v potaz, že transformace užívacích vztahů na právo vlastnické je v rozporu se zákazem veřejných podpor plynoucího ze zákona

č. ,

v souzené věci došlo k promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Žalobce v podaném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Pro posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn.

, ve kterém dle názoru žalobce Ústavní soud konstatoval, že „interpretace ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, je v tak zásadním rozporu s kogentními ustanoveními obč. zákoníku, že v jejím důsledku může dojít k porušení práva chráněného v d.“

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené

v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. ) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, která mají založit přípustnost dovolání:

Došlo k obnovení ustanovení ObčZ, když Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, a když  zrušení derogačního ustanovení v čl. II nálezem Ústavního soudu, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?

Otázka „oživení“ ustanovení zrušených derogačním byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , ze kterých vyplývá, že zrušením části II. došlo k obnovení ustanovení ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.

Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních ČÁST ČTVRTÁ, Čl. IV., bod 1. (v ustanovení , , o majetku ČR), podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.

Otázka vztahu ustanovení ObčZ a ,

o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona

č. , byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu  posuzována. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. , konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení. Z uvedeného důvodu dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o ES?

Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, dovolací soud rovněž odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy

k 1.7.2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.5.2004. Řešení otázky výkladu mezi Smlouvy o ES a ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z tohoto důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006,

s. 1240).

Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona

č.

Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení ObčZ a , přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. , konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy , o veřejné podpoře (zrušený ) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení  případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

V případě, kdy je právo na vydání bezdůvodného obohacení založeno obnovením právní úpravy v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu, může počátek běhu objektivní, popř. subjektivní promlčecí doby předcházet okamžik vykonatelnosti příslušného nálezu?

Otázkou běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě zrušení části II. derogačním nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb., se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 14. května 2009, sp. zn. , ve kterém uzavřel, že „subjektivní ani objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 ObčZ, ke kterému na straně žalované došlo v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemohla začít běžet před nabytím jeho vykonatelnosti, tj. před 31.12.2004.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Dovolací soud z důvodů shora uvedených (ad 1, 2, 3, 4, 5) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.895,- Kč (, , věta první ) navýšené o 19% DPH a z paušální částky náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600,- Kč (, , 3 ). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle ustanovení a

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. června 2009

JUDr. Iva  Brožová, v. r.

předsedkyně senátu