Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3762/2009

U S N E S E N Í

JEDNOTA, spotřební družstvo, Moravský Krumlov

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 69797111, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Brno, Orlí 27, o zaplacení částky 21.622,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. -107, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost k zaplacení částky 21.622,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci svědčilo podle hospodářské smlouvy ze dne 1. 12. 1981 právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 104 v obci a k. ú. Miroslav a v souvislosti s přijetím , který do , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), zakotvil ustanovení , uplatnil dne 28. 8. 2000 u Okresního úřadu ve Znojmě žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Jelikož se žalobce díky následnému zrušení citovaného ustanovení, jež provedl čl. II , kterým se mění , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, dostal do právní nejistoty, jednal též o koupi uvedeného pozemku, takže dne 1. 12. 2003 byla mezi ním a žalovanou uzavřena kupní smlouva o koupi tohoto pozemku s tím, že právní účinky vkladu nastaly dne 10. 9. 2004. Následně však byla nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. část druhá , nazvaná "Změna čl. II", zrušena dnem 31. 12. 2004, a žalobce se tak ze zákona měl stát vlastníkem předmětného pozemku, přičemž uzavřená kupní smlouva měla být absolutně neplatná a žalovaná získala zaplacením kupní ceny bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2008, č. j. -75, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve svém rozsudku zdůraznil, že zrušením části druhé čl. II nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. (dále jen „cit. nález“) se obnovil stav založený ustanoveními § 879c, §879d a § 879e obč. zák. a nic na tom nemění ani odložení účinnosti cit. nálezu do 31. 12. 2004 za účelem poskytnutí lhůty zákonodárci k přijetí přiměřené právní úpravy k odstranění právní nejistoty, vzniklé v důsledku zrušení uvedené části zákona. Okolnost, že zákonodárce žádnou právní úpravu v tomto směru nepřijal, nemůže vést k výkladu, že účinky cit. nálezu nenastaly. Zrušení ust. § 879c, § 879d a § 879e obč. zák. pouhý jeden den před uplynutím lhůty, stanovené k nabytí vlastnického práva, bylo svévolným zásahem zákonodárce do legitimního očekávání a jako takové bylo v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (uvedené do našeho právní řádu sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) a ústavního , y, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Odvolací soud rovněž nepřijal argumentaci žalované v tom smyslu, že reálný dopad cit. nálezu vylučuje ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebo právní úprava, týkající se změny práva trvalého užívání na výpůjčku, obsažená v ust. a násl. , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se odvolací soud neztotožnil s názorem žalované o nesouladu obč. zák. s Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva o ES“), protože uvedený článek na předmětný nárok vůbec nedopadá, neboť se v daném případě nejedná o podporu, kterou by stát poskytoval podnikatelskému subjektu v rámci hospodářské soutěže, ale o zákonem založený majetkový nárok, vycházející ze specifického institutu práva trvalého užívání, jenž se blíží právu vlastnickému. Městský soud v Praze též uzavřel, že nemohlo účinně dojít ke změně práva trvalého užívání sporného pozemku na výpůjčku podle , ani podle části čtvrté čl. IV , ve vztahu k němuž je obč. zák. ustanovením speciálním. Pokud jde o nedostatek žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000 stran její neurčitosti, uvedl odvolací soud, že byť nebyl pozemek skutečně přesně specifikován, byla žalovaná bez větších obtíží schopna jej identifikovat, což dokládá i to, že žalobce nevyzvala k doplnění žádosti. V souvislosti s tím, že žádost byla podepsána jediným členem představenstva namísto dvou, dovodil městský soud, že ust. obč. zák. výslovně nevyžaduje písemnou formu žádosti, takže nelze žádost označit za neplatnou podle obč. zák. Žalovaná v řízení rovněž vznesla námitku promlčení, ta však nebyla shledána důvodnou.

Proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Ve svém obsáhlém dovolání žalovaná uvádí, že otázka zásadního právního významu tkví dle jejího názoru v posouzení žádosti žalobce podle obč. zák., v posouzení účinků cit. nálezu na ust. až 879e obč. zák., v posouzení vztahu těchto ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté , v posouzení dopadu ustanovení a násl. obč. zák. na právní vztahy založené v mezidobí od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004, v posouzení námitky promlčení a dále pak v tom, že se v daném případě jedná o zakázanou veřejnou podporu, která je v rozporu s právem EU, u a s tehdy platným , o veřejné podpoře. Žalovaná rovněž poukazuje na neurčitost žádosti ze dne 28. 8. 2000 a dále na skutečnost, že tato žádost byla podepsána pouze jedním členem představenstva.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu a poukázal na nelogičnost chování žalované, když ta na jedné straně zpochybňuje žalobcem podanou žádost, na druhé straně však na jejím základě podnikla několik dalších kroků. Dále se žalobce kriticky vyjádřil k žalovanou vznesené námitce promlčení, souhlasil s odvolacím soudem v tom, že ust. § 879c obč. zák. není v rozporu s čl. 87 Smlouvy o ES, a závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela - dále jen „ “ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas ( ) osobou k tomu oprávněnou a za současného splnění podmínky povinného zastoupení ( ). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , dále pak např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. ; ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. ; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. ; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. ; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. ; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. atd.), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje.

Mezi uvedenými rozhodnutími je třeba zdůraznit především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. (jak to činí i odvolací soud), v němž se praví, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu [míněn cit. nález] vydaným podle , o Ústavním soudu, jímž byla dnem 31. prosince 2004 zrušena Část druhá , nazvaná Změna čl. II., je ve smyslu y bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud v souladu s písm. a) y zasáhl do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem“. Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části druhé , jak to v souzeném sporu rozsáhle činí dovolatelka.

Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ Konkrétně se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona, a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními , a obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. ; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ).

Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů Ústavního soudu obsažených v odůvodnění cit. nálezu a potvrzených ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována, čili „mimo“ platný právní řád.

Otázka vztahu ustanovení obč. zák. a , o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) , byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. , konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“

Dovolatelka jako otázku zásadního právního významu uvádí též posouzení právních vztahů vzniklých v „mezidobí“, tedy od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004. Kupní smlouva v posuzovaném případě byla shledána absolutně neplatnou, a to v souladu se zákonnou úpravou, cit. nálezem Ústavního soudu i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ve skutkově obdobných případech by soudy nutně musely dojít ke stejnému závěru, tedy shledat takovou smlouvu absolutně neplatnou. Dovolací soud na tomto místě není oprávněn zkoumat jiné právní vztahy, vzniklé v inkriminované době, neboť na posouzení těchto jiných vztahů odvolací soud nepostavil své rozhodnutí, a dovolatelkou nastolená právní otázka tedy nemůže mít v dané věci zásadní právní význam.

Otázkou běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě zrušení části druhé cit. nálezem se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. , ve kterém uzavřel, že subjektivní ani objektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle obč. zák., ke kterému na straně žalované došlo v důsledku vydání cit. nálezu, nemohla začít běžet před nabytím jeho vykonatelnosti, tj. před 31. 12. 2004.

Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c obč. zák. s čl. 87 Smlouvy o ES, dovolací soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 1. 2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle cit. nálezu před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť toto ustanovení nebylo v rozhodném období (tedy k 1. 7. 2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1. 5. 2004, a nemohlo tak dojít k porušení tohoto ustanovení.

Uvádí-li žalovaná, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí má spočívat mimo jiné v tom, že ust. obč. zák. je v kolizi se , přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle obč. zák. za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu , je třeba podotknout, že uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Především šlo o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. , kde bylo konstatováno, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy , o veřejné podpoře (zrušený ), již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví“. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.

Žalovaná dále namítá neurčitost žádosti ze dne 28. 8. 2000 a tvrdí, že předmětný pozemek nemohla správně identifikovat, ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že žalobce sice ve své žádosti neoznačil pozemek parcelním číslem, nicméně „tato okolnost nemohla způsobit neurčitost jeho žádosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., když uvedl katastrální území a čísla budov, pod kterými se nachází“. V tomto směru je však třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacích soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. ).

Dovolatelka též upozorňuje na skutečnost, že žádost ze dne 28. 8. 2000 byla podepsána pouze jedním členem představenstva. V tomto ohledu se však dovolací soud zcela ztotožňuje s výkladem odvolacího soudu. Podpisu dvou členů představenstva žalobce je třeba, je-li pro právní úkon předepsána písemná forma (§ 243 odst. 3 obch. zák.). Jelikož však § 879c obč. zák. písemnou formu výslovně nevyžaduje (ač ji snad implicitně předpokládá), nelze žádost označit za absolutně neplatnou podle § 40 odst. 1 obč. zák.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. Vzhledem k tomu, že ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu