Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4877/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. srpna 2005,

č. j. -68, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 2551/24 s příslušenstvím v V. nadzemním podlaží domu na ulici V. 10 č. p. 2551 B. – Ž.“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. -82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou) dlouhodobě porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že dřívějšímu vlastníku

a pronajímateli (V.L.T. u. z., s.r.o., se sídlem v B., J. 8 – dále jen „dřívější pronajímatel“) nezaplatil opakovaně nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrada za služby“) a že z tohoto titulu mu dlužil za dobu od ledna 2000 do srpna 2002 částku 104.710,- Kč, z toho 57.504,60 Kč na jistině a 47.205,40 Kč na příslušenství, že ohledně předmětné bytové jednotky uzavřeli dne 25. října 2002 dřívější pronajímatel jako prodávající a žalobce jako kupující kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 25. října 2002“), že dne 6. listopadu 2002 byl podán u Katastrálního úřadu B. – m. návrh na provedení vkladu vlastnického práva žalobce k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí, že dne 4. listopadu 2002 uzavřeli dřívější pronajímatel jako postupitel a žalobce jako postupník smlouvu

o postoupení pohledávky za žalovaným z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby

a že v průběhu řízení žalovaný část dluhu zaplatil, přičemž tuto částku si žalobce započetl na příslušenství pohledávky. Dále zjistil, že dne 11. dubna 2003 podepsal žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu bytu, kterou žalobce jako pronajímatel podepsal již dne 6. listopadu 2002 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 11. dubna 2003“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nabytím vlastnického práva k předmětné bytové jednotce vstoupil žalobce ke dni 6. listopadu 2002 jako pronajímatel do již existujícího nájemního vztahu s žalovaným jako nájemcem a že na uvedeném nájemním vztahu se nic nezměnilo ani po uzavření nájemní smlouvy ze dne 11. dubna 2003; tuto nájemní smlouvu odvolací soud chápal jako „nadbytečný písemný právní úkon“ a posoudil ji snad jako „tzv. částečnou kumulativní novaci podle (, , ve znění před novelou provedenou – dále jen „obč. zák.“), kdy účastníci si mezi sebou ujasňovali pouze otázku, kdo je nyní pronajímatelem bytu a nositelem práv nejen z nájmu, ale i z pravomocně vydaných exekučních titulů ohledně nezaplaceného nájemného a jeho příslušenství“. Poté shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze dobu delší než tři měsíce); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Na naplněnost dovolacího důvodu podle usoudil z toho, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) nezjišťoval, kdy bylo rozhodnuto o návrhu na vklad vlastnického práva žalobce k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí; podle názoru dovolatele je nerozhodné, že účinky vkladu musely nastat ke dni podání návrhu, tj. ke dni 6. listopadu 2002. Následně odvolacímu soudu vytkl, že – v důsledku toho – se ani nezabýval otázkou, zda v době podání žaloby (10. prosince 2002) byl žalobce v dané věci aktivně věcně legitimován. Dále – za použití dovolacího důvodu podle – oběma soudům vytkl, že se řádně nevypořádaly s otázkou nájemní smlouvy ze dne 11. dubna 2003 a ani s tím související otázkou „vzniku, změny a zániku závazkového vztahu, od něhož se odvíjí předmětná žaloba“; v této souvislosti uvedl, že neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji zavinil. Namítl rovněž, že zy ze dne 11. dubna 2003 vyplývá, že dřívější pronajímatel měl pohledávku za žalovaným z titulu dlužného nájemného a úhrady za služby postoupit žalobci dne 4. listopadu 2002. Stal-li se však žalobce vlastníkem předmětné bytové jednotky až dne 6. listopadu 2002, „pohledávka počínaje 4. 11. 2002 není a nemůže být dluhem na nájemném, protože ji nelze přiřadit k nájemní smlouvě“, jak uvedl dovolatel. Není proto podle dovolatele postaveno najisto, zda k postoupení pohledávky došlo k 4. listopadu 2002 nebo až k 11. dubnu 2003 a komu a jakou částku dlužil. Současně uvedl, že od 12. května 2003 nájemné řádně platí a že nechápe, proč jeho příbuzní neplatili nájemné v době, kdy byl mimo území republiky; zároveň podotkl, že v dřívější době přestal platit proto, že „ani jeden pronajímatel neprováděl vyúčtování služeb …“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že vedle dovolacích důvodů podle a b/ dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle obč. zák.). Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se

v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle , (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i kdyby tím, co s odkazem na ustanovení namítl dovolatel, došlo k vadě, nemohlo by jít

o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stal-li se žalobce vlastníkem předmětné bytové jednotky nepochybně ke dni 6. listopadu 2002; tuto skutečnost nakonec dovolatel ani nezpochybnil.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle lze uvést následující.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 6. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze 13. října 2003, sp. zn. , z 19. října 2005, sp. zn. , a z 25. května 2006, sp. zn. ) dovodila, že v případě, kdy mezi stranami byla za trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou sjednána nájemní smlouva na dobu určitou k témuž předmětu nájmu, je třeba se zabývat otázkou, zda tato nově sjednaná nájemní smlouva a tedy i na jejím základě vzniklý nájemní vztah má povahu závazku zcela nového ve smyslu § 570 odst. 1 obč. zák. (novace privativní) či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu podle § 516 obč. zák. a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního (novace kumulativní). Jinak řečeno, je třeba se v těchto případech zabývat platností nově sjednané nájemní smlouvy i z toho hlediska, zda existující nájemní vztah má být touto smlouvou změněn či zcela nahrazen. O tento případ v projednávané věci však evidentně nešlo, neboť nájemní smlouva ze dne 11. dubna 2003 byla uzavřena na dobu neurčitou v době, kdy podle ničím nezpochybněného právního názoru soudů obou stupňů svědčil žalovanému ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou. Pak ovšem nelze přehlédnout, že podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 30. května 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. , a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. ) je předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě právo nájmu k určitému bytu (bytové jednotce), nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 16. listopadu 2005, sp. zn. , a z 15. listopadu 2006, sp. zn. ). Přitom v právní teorii i v soudní praxi je jednoznačně zastáván názor, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem; může se jí dovolat i ten, kdo ji sám způsobil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 929 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13). Případné zavinění absolutní neplatnosti právního úkonu má význam z hlediska odpovědnosti za vzniklou škodu (§ 420 a násl. obč. zák.).

V soudní praxi, a to i vzhledem k logickému opodstatnění posléze uvedeného, nejsou žádné pochybnosti o tom, že nájem bytu může (s přivolením soudu) vypovědět pronajímatel jako vlastník domu, v němž se pronajatý byt nachází, popřípadě vlastník bytové jednotky; ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. – vzhledem ke svému jednoznačnému znění – jiný výklad ani nepřipouští. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá, oddíl první až třetí obč. zák.) se uplatní i v právních vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. § 685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučuje a jeho aplikace není vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatému bytu (domu s byty v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení původního vlastníka – pronajímatele a přechází tak na něj práva a povinnosti pronajímatele vyplývající z nájemního vztahu k bytu s výjimkou těch práv a povinností, na něž se toto zvláštní právní nástupnictví nevztahuje, neboť mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku – např. peněžité pohledávky dřívějšího pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud České republiky dále dovodil, že dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ obč. zák. zásadně ze stejných důvodů jako vlastník původní; je tedy z tohoto hlediska nerozhodné, že dluh na nájemném a úhradách za služby vznikl vůči dřívějšímu pronajímateli a nikoli vůči žalobci. Dovolací soud dodává, že – z pohledu řečeného – je proto v této souvislosti právně nevýznamná též otázka postoupení pohledávky z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby žalobci.

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že placení nájemného (a úhrady za služby) patří mezi základní povinnosti nájemce bytu a že splnění této povinnosti nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný

a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§ 560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. , ze 7. dubna 2004, sp. zn. , z 15. dubna 2004, sp. zn. a z 25. července 2003, sp. zn. ). Dovolací soud dodává, že stejně tak nelze vázat placení nájemného a úhrady za služby na splnění povinnosti pronajímatele vyúčtovat za příslušné období úhradu za služby.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu