Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 28/2006

26Cdo 28/2006ROZSUDEKNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. K., K., zastoupené JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Vepřkova 1100, proti žalovaným 1) P. N., J., a 2) V. N., H. K., oběma zastoupeným Mgr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2005, č.j. -93, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í :Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j. -70, zamítl žalobu na určení neplatnosti smlouvy o pronájmu části nemovitosti (bytu) uzavřené mezi pronajímateli P. N. a V. N. a nájemkyní M. K. bez uvedení data, jejímž předmětem bylo přenechání části nemovitosti (bytu) I. kategorie v přízemí domu o velikosti 95,07 m2, členění 3+1 v K., okres K., k dočasnému užívání (dále jen „předmětná smlouva“, respektive „předmětný dům“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaní jsou vlastníky předmětného domu, že účastníci uzavřeli předmětnou smlouvu, že ze smlouvy vyplývá, kdo ji uzavřel, co je jejím předmětem, jaká práva a povinnosti z ní pro účastníky vyplývají (včetně výše sjednaného měsíčního nájemného a doby trvání nájmu do 31. 12. 2003), že na vyhotovení smlouvy předložené žalovanými je na rozdíl od vyhotovení předloženého žalobkyní (jež je jinak identické) i datum 5. 1. 2003 a (vedle podpisů žalovaných) podpis žalobkyně, přičemž účastníci učinili nesporným, že smlouva byla uzavřena uvedeného dne. Naproti tomu soud prvního stupně nepovažoval za prokázané tvrzení žalobkyně, že smlouvu uzavřela pod nátlakem, že jejímu obsahu nerozuměla, neměla možnost se před jejím podpisem s někým poradit. Soud neakceptoval námitku žalované, že předmětnou smlouvou nezanikla předchozí nájemní smlouva uzavřená s právním předchůdcem žalovaných, respektive že předmětná smlouva nemohla před zánikem předchozí smlouvy být platně uzavřena, neboť dovodil, že samotným uzavřením nové smlouvy zanikla smlouva předchozí, byť její zánik nebyl v předmětné smlouvě výslovně dohodnut. Rovněž soud neuznal námitku, že předmětná smlouva tím, že byla uzavřena na dobu určitou, obchází zákon a zkracuje práva žalobkyně, a poukázal na to, že bylo jen na vůli stran, aby si ve smlouvě sjednaly nové podmínky včetně uzavření nájmu na dobu určitou.Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č.j. -93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že předmětná smlouva je neplatná; dále rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel z dokazování provedeného před soudem prvního stupně doplněného výslechem svědka J. Č., převzal jeho skutková zjištění, která upřesnil tak, že mezi žalobkyní jako nájemcem a Pozemkovým fondem ČR jako pronajímatelem byla dne 23. 3. 1995 uzavřena smlouva o nájmu bytu o třech pokojích s příslušenstvím v přízemí předmětného domu na dobu neurčitou, že žalovaní se stali vlastníky předmětného domu na základě smlouvy o převodu privatizovaného majetku uzavřené s Pozemkovým fondem ČR dne 25. 11. 2002, že dne 5. 1. 2003 byla mezi účastníky uzavřena předmětná smlouva, že doba nájmu v ní byla sjednána na dobu určitou do 31. 12. 2003, že součástí smlouvy nebylo žádné ujednání o tom, že by tato smlouva rušila či měnila stávající nájemní vztah žalované (správně žalobkyně) k předmětnému bytu, který vznikl na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 3. 1995, že uzavření předmětné smlouvy iniciovali žalovaní a žalobkyně poté, kdy se s obsahem smlouvy seznámila, ji podepsala. Odvolací soud shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu (dále jen „“) s poukazem na to, že se žalovaní již domáhali vyklizení žalobkyně s odvoláním na to, že nájemní poměr ve smyslu předmětné smlouvy skončil uplynutím doby jednoho roku. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně vycházel ze stejného názoru, ač jej výslovně nevyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, když věc meritorně projednal. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předmětná smlouva je smlouva o nájmu bytu ve smyslu (dále jen „obč. zák.“), že se nejedná o smlouvu neurčitou a že se neprokázalo, že by byla uzavřena pod nátlakem nebo že by žalobkyně byla při jejím uzavření uvedena v omyl. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že předmětná smlouva nebyla způsobilá vyvolat zánik stávajícího nájemního poměru na dobu neurčitou a jeho nahrazení nájmem na dobu určitou, neboť provedená skutková zjištění (s přihlédnutím k ustanovením a obč. zák. upravujícím tzv. kumulativní a privativní novaci a s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. a ) neskýtají pro takový závěr oporu. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že předmětná smlouva je neplatná, protože předmět nájmu již byl v době jejího uzavření pronajat žalobkyni na základě nájemní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaných a protože předmětná smlouva neobsahuje výslovné ujednání o zrušení předcházející nájemní smlouvy. Dovolatelé (shodně s odvolacím soudem) vyslovují přesvědčení, že pro zjištění, zda jde o privativní či kumulativní novaci je rozhodná vůle účastníků smlouvy, při jejímž zjišťování se uplatní výkladové pravidlo vyjádřené v obč. zák. Na rozdíl od odvolacího soudu se však nedomnívají, že by z rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odvolací soud odkázal, vyplývalo, že ve smlouvě musí být výslovně uvedeno, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že z předmětné smlouvy vyplývá vůle stran zrušit a nahradit původní závazek a že tato vůle není v rozporu s jazykovým vyjádřením ve smlouvě. V této souvislosti dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. , v němž dovolací soud vyjádřil nesouhlas s názorem, že v nové nájemní smlouvě na dobu určitou chybí projev vůle ukončit předchozí nájemní vztah sjednaný na dobu neurčitou, a proto nájemní vztah na dobu neurčitou trvá nadále, a naopak vyslovil právní názor, že je pojmově vyloučeno, aby k jednomu předmětu smlouvy, tj. bytu, mezi týmiž účastníky existoval jak nájemní vztah na dobu neurčitou, tak nájemní vztah na dobu určitou, a lze tedy dovodit, že uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou zanikl dosavadní nájem na dobu neurčitou. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 – podle ustanovení ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (, a ).Dovolání je přípustné podle , neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Z hlediska obsahového nejsou dovoláním uplatněny tzv. zmatečnostní vady dle , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží, i pokud nebyly v dovolání uplatněny, ani ze spisu nevyplývají, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( ).Dovolací soud tedy přikročil k přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska dovolateli uplatněné námitky nesprávného právního posouzení věci ( ). Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy naléhavý právní zájem ve smyslu , proto tento závěr nepodléhá přezkumu dovolacím soudem. Dovolatelé podrobili kritice právní závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla způsobilá přivodit zánik nájemního poměru žalobkyně na dobu určitou (neboť je neplatná).Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.Odvolací soud při právním posouzení věci správně použil ustanovení a obč. zák. (což dovolatelé ani nezpochybňují).Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení a obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení daný vztah upravující ( a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , a z 16. prosince 2004, sp. zn. ). Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahemy, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textuy. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. , a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. ) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. ). Je-li tedy součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů též zjištění, že obsahem předmětné smlouvy není žádné ujednání účastníků o tom, že předmětná smlouva mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah žalobkyně k bytu v předmětném domě, je správný právní závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla způsobilá přivodit zánik existujícího nájemního poměru na dobu neurčitou založeného smlouvou ze dne 23. 3. 1995. Jelikož pak k bytu který není právně volný (je zatížen existujícím právem nájmu) nelze platně sjednat (další) nájemní poměr, je správný i závěr odvolacího soudu (byť výslovně nevyjádřený, ale vyplývající ze změny zamítavého rozsudku soudu prvního stupně), že předmětná smlouva je absolutně neplatná (pro nemožnost plnění dle obč. zák.). Uvedené závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 6. května 2002, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , nebo z 19. října 2005, sp. zn. ). Názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. , že uzavřením (platné) nájemní smlouvy na dobu určitou (bez dalšího) zaniká dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou, byl touto soudní praxí překonán, o čemž svědčí též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. , jehož vydání bylo vyvoláno právě rozporem mezi citovaným rozsudkem a právním názorem senátu 26 Cdo specializovaného na agendu nájmu bytu. Velký senát se otázkou platnosti nové nájemní smlouvy na dobu určitou z hlediska absence výslovného ujednání o změně, zrušení či nahrazení předchozí smlouvy o nájmu na dobu určitou nezabýval, a důraz položil na zkoumání vážnosti vůle nájemce opětovně si pronajmout byt za situace, že mu svědčilo v době uzavření nové nájemní smlouvy na dobu určitou právo nájmu k tomuto bytu na dobu neurčitou, a již tehdy tedy disponoval právy a povinnostmi vyplývajícími z nájmu bytu. Argument, že je pojmově vyloučeno, aby k jednomu předmětu smlouvy (bytu) mezi týmiž účastníky existoval jak nájemní vztah na dobu neurčitou, tak nájemní vztah na dobu určitou, je sice správný, jeho prostřednictvím však nelze podpořit úsudek, že pozdější smlouva na dobu určitou bez výslovného ujednání nahrazuje předchozí smlouvu na dobu neurčitou, nýbrž naopak potvrzuje závěr o neplatnosti smlouvy pozdější na základě úvahy, že byt, který není právně volný, nelze znovu  pronajmout (ať již témuž nebo jinému nájemci). Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle části věty za středníkem zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání( věta první ). Dovolací soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , a a je odůvodněn tím, že dovolatelé, jejichž dovolání bylo zamítnuto, a neměli tedy v dovolacím řízení úspěch, by měli nahradit náklady dovolacího řízení žalobkyni, jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 15. listopadu 2006                                                                                      JUDr. Robert Waltr                                                                                        předseda senátu