Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 467/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. 5. 1998, č.j. - 44, zavázal žalovanou ("a všechny, kdo s ní bydlí"), aby vyklidila byt č. 2 v I. podlaží domu na T. ulici č. 48/686 ve V., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), a aby jej vyklizený předala žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; uložil také žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětný byt je majetkem města V. (žalobce), neboť ztratil charakter služebního bytu ( ), že nájemcem bytu byl podle nájemní smlouvy ze dne 26. 11. 1992 J. Z., že žalované svědčil pouze odvozený důvod užívání bytu, neboť byla nájemcovou družkou, že nájemce se z bytu odstěhoval koncem roku 1994, a že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 19. 3. 1997, přivolil soud k výpovědi z nájmu předmětného bytu "ve vztahu k žalovanému J. Z.". Soud prvního stupně rovněž dovodil, že mezi J. Z. a žalovanou nedošlo ke vzniku společného nájmu bytu, jak žalovaná tvrdila, neboť společný nájem ( obč. zák.) vzniká dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem, avšak vlastník bytu (město V.) neprojevil žádnou vůli ke vzniku společného nájmu, a že ani později nebyla uzavřena (v písemné či ústní formě) smlouva o nájmu bytu mezi žalobcem a žalovanou. Okresní soud tedy učinil závěr, že žalovaná v bytě bydlí bez právního důvodu, a v souvislosti s její námitkou rozporu s dobrými mravy, uplatněnou v závěrečném návrhu, konstatoval, že žalovaná si "musela být vědoma, že bude muset v dohledné době po odstěhování se J. Z. vyřešit svoji bytovou situaci". K vyklizení bytu jí proto stanovil jednoměsíční lhůtu, kterou označil jako "delší lhůtu k zajištění náhradního ubytování či složení věcí".

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. - 61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně "náležitým způsobem skutkový stav a vyvodil z něj i zcela správný právní závěr", s nímž se krajský soud ztotožnil. Námitku žalované, že jí vznikl nájemní poměr "konkludentním způsobem", což "do 31. 12. 1994 zákonná úprava připouštěla", shledal odvolací soud nedůvodnou, když zdůraznil, že nájemní poměr původního nájemce J. Z. zanikl až ke dni 30. 6. 1997, a za jeho trvání nemohl žalované nájemní poměr (ani konkludentně) vzniknout. Krajský soud zároveň nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť podle jeho názoru se v řízení neřešila otázka zásadního právního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení (ve znění před účinností - dále opět ""). Dovolací důvody podřadila ustanovení a s odkazem na blíže necitované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1994, sp. zn. , uvedla, že právní názor odvolacího soudu odporuje judikatuře soudů; z této skutečnosti dovodila, že jeho rozhodnutí má zásadní právní význam. Namítala, že konstantní judikatuře odporuje zejména výklad ustanovení obč. zák., podaný odvolacím soudem, že není blíže odůvodněn jeho závěr o tom, že "nájemní poměr J. Z. zaniká ke dni 30. 6. 1997", a že soud prvního stupně (naopak) výslovně uvedl, že "bylo nadbytečné přivolování k výpovědi, když se J. Z. vzdal práva užívání". Otázku zásadního právního významu vidí i v tom, že soudy obou stupňů nevyřešily, "jaký je jednoznačně právní režim daného bytu ... a připouští, že situace je stejná jak v případě, pokud půjde o byt služební či obecní". Přitom přesné rozlišení, o jaký byt jde, je podle dovolatelky důležité "v návaznosti na řešení otázky vyklizení ve smyslu , , , , a obč. zák.". Další výtka dovolatelky spočívala v tvrzení, že byla pominuta výpověď svědka J. Z., a že z tohoto důvodu pak "pochybení spočívá v naprosto nesprávném a povrchním právním hodnocení", čímž došlo k "porušení ustanovení obč. zák." v neprospěch dovolatelky. Zásadní význam přikládá dovolatelka též tomu, že se odvolací soud "nevypořádal s otázkou výkladu" obč. zák. a obč. zák., když za "evidentní" označila, že teprve od 1. 1. 1995 musela mít nájemní smlouva (pod sankcí neplatnosti) písemnou formu; stejně tak bylo podle dovolatelky otázkou zásadního právního významu "řešení jejího vyklizení z předmětného bytu za použití aplikace o. z.". Zde žalovaná poukázala na ustálený výklad posledně označené právní normy a vyslovila názor, že "ve světle důkazů, které byly před soudem prvního stupně provedeny, pak nemůže ... napadené rozhodnutí obstát". Vycházejíc z této argumentace vyjádřila přesvědčení, že jsou splněny podmínky k tomu, aby dovolací soud "vyslovil ve smyslu ust. " přípustnost dovolání, a navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má formální i obsahové znaky uvedené v a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení , a

Vady řízení, taxativně vyjmenované v ustanovení , které působí zmatečnost rozhodnutí, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, a jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ), nebyly dovolatelkou uplatněny a z obsahu spisu se nepodávají. Rozhodnutí, které odvolací soud potvrdil rozsudkem, proti němuž dovolání směřuje, bylo prvním rozsudkem okresního soudu v této věci, a přípustnost dovolání nelze proto opřít o ustanovení (podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil). Přípustnost dovolání nemá oporu ani v , neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (naopak návrhu žalované na vyslovení přípustnosti nevyhověl).

Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle , z něhož ji dovozuje sama dovolatelka. Podle tohoto procesního ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatelka návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku učinila.

V dovolání opírajícím svou přípustnost o ustanovení lze uplatnit jen dovolací důvod uvedený v , tj. tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; zpochybnění jiné než právní otázky (kritika správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost takového dovolání nezakládá. Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo. Nebyla-li právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, , uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání označeno za nesprávné.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla takový význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně měla i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Tento předpoklad je naplněn zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. To, zda dovoláním napadené rozhodnutí má onen zásadní význam, řeší dovolací soud jako předběžnou otázku (nevydává tedy v tomto ohledu žádné rozhodnutí) a podané dovolání se stává přípustným jeho kladně vyjádřeným závěrem.

Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci tak v dané věci jde především o posouzení otázky, zda je správný právní názor odvolacího soudu, že za trvání nájemního poměru předchozího nájemce bytu nemohlo vzniknout právo nájmu na základě smlouvy (byť uzavřené konkludentně) jiné osobě; na tomto právním názoru totiž napadený rozsudek spočívá. Uvedené otázce však dovolací soud nepřikládá zásadní význam ve smyslu , neboť dovolatelkou zpochybňovaný právní názor odvolacího soudu je zcela konformní s ustálenou judikaturou. Již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 10 (Příloha - Přehled judikatury ve věcech nájemních), Nejvyšší soud uvedl, že úvaha, podle níž účastníci uzavřeli konkludentně nájemní smlouvu ve smyslu obč. zák. (ve znění před 1. 1. 1995), nutně předpokládá, že k danému dni nebyla nájemcem sporného bytu osoba jiná, a uzavřel, že smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem již je jiná osoba, by byla absolutně neplatná. Součástí skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně (a která byla odvolacím soudem převzata), bylo i zjištění, že nájemní poměr předchozího nájemce předmětného bytu J. Z. vznikl na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 11. 1992, a že k výpovědi z nájmu bytu, dané tomuto nájemci, přivolil Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 19. 3. 1997. Zanikl-li nájem bytu J. Z. v důsledku výpovědi z nájmu, k níž soud přivolil teprve v roce 1997 (kdy také nabyl právní moci citovaný rozsudek), nelze než konstatovat, že v období před 1. 1. 1995, tj. předtím, než bylo novelizováno ustanovení obč. zák. tak, že - pod sankcí neplatnosti - byla stanovena obligatorní písemná forma nájemní smlouvy (a tím byla vyloučena možnost uzavřít platně nájemní smlouvu jinou - např. konkludentní formou), byl nájemcem bytu J. Z., a právě existence (trvání) jeho nájemního práva vylučovala možnost smluvního vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě - tedy i žalované. Dovolací soud neshledává důvod, proč by se měl od výše citovaného (ustáleného) výkladu obč. zák. odchýlit a v této souvislosti nepovažuje za právně významnou námitku žalované, že odvolací soud nevysvětlil, proč zánik práva nájmu J. Z. připíná k datu 30. 6. 1997. Je sice skutečností, že v rámci zjištění o obsahu rozsudku Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. , jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané J. Z., není uveden výrok, kterým soud rozhodl, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, počínající běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku; tato okolnost ale nezpochybňuje závěr, že nájemní právo J. Z. k předmětnému bytu přetrvalo do roku 1997. Stejně tak nelze považovat za důvodnou námitku žalované, že odvolací soud pominul výpověď svědka J. Z.; zde totiž žalovaná tím, že napadá hodnocení provedených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle (jímž lze namítat, že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování); tento důvod ovšem v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena o ustanovení , není - jak již bylo vysvětleno - dovolacím důvodem způsobilým (relevantním).

Podmínky stanovené v nesplňuje ani další právní otázka nastolená dovoláním, totiž aplikace ustanovení obč. zák. V souzené věci byla řešena otázka právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanou, přičemž žalovaná - jak vyplývá z obsahu spisu - po celou dobu řízení před soudy obou stupňů opírala svoji procesní obranu o tvrzení, že jí k tomuto bytu svědčí právo nájmu. Na možnost posouzení věci z hlediska ustanovení obč. zák. poukázala jen v závěrečném přednesu před soudem prvního stupně u jednání dne 30. 4. 1998, když uvedla, že "žalobce situaci ... neřešil ihned, teprve až značně později a žalovaná byla v dobré víře, že má k bytu řádné nájemní právo". V odůvodnění rozsudku, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě na vyklizení bytu, bylo vysvětleno, proč - ani s odkazem na obč. zák. - neshledává tento soud důvody odepřít žalobci výkon jeho práva, přičemž interpretace tohoto hmotněprávního ustanovení, z jaké vyšel, se neodchýlila od výkladu obsaženého v ustálené judikatuře. V odvolání proti rozsudku okresního soudu se ostatně žalovaná kritikou výkladu a aplikace obč. zák. nezabývala (odvolání odůvodnila jen zcela obecně výtkou nesprávného právního posouzení věci), a ani v dalším průběhu odvolacího řízení svou argumentaci v tomto směru nijak nedoplnila. Jak je patrno z protokolu o odvolacím jednání ze dne 3. 11. 1998, tehdy (v závěrečném přednesu prostřednictvím svého právního zástupce) pouze odkázala na "písemně zpracované odůvodnění odvolání" a výslovně formulovala toliko již dříve zmíněný právní názor, že jí právo nájmu mohlo do 31. 12. 1994 vzniknout i smlouvou uzavřenou konkludentně. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, tradičně chápanou tak, že účastníci jsou povinni tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy ( ). Tato povinnost se vztahuje i ke skutečnostem významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, pod pořadovým číslem 152). Za tohoto stavu nelze dovolatelce přisvědčit v názoru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu výkladu obč. zák.; ostatní právní otázky v dovolání nastolené nemohou přípustnost dovolání podle založit již proto, že na jejich řešení napadený rozsudek nespočívá.

Je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle a odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , , větu prvou (per analogiam) , a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalované, která nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková