Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
7 Azs 287/2021 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 287/2021 - 27
[9] K problematice opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Svůj závěr formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57.“ V rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, rozšířený senát dospěl k závěru, že: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ Dále lze poukázat na rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že: „existují v rámci azylového řízení dvě základní povinnosti - břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel neunese břemeno tvrzení, správní orgán de facto nemá o čem rozhodovat.“ Jak dále konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010 - 76, „pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, aniž by mu v tom bránil nějaký objektivní důvod, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, který formuloval do právní věty: „Bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“
[10] Krajský soud správně identifikoval předmět řízení jako otázku, zda stěžovatel uvedl nebo zda se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které by zároveň svědčily o možném pronásledování stěžovatele ve smyslu § 12 zákona o azylu či hrozbě vážné újmy podle § 14a tohoto zákona. V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel věděl o údajném nátlaku teroristů na svou osobu a jeho potenciálních dopadech již v průběhu řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu. Nic mu přitom nebránilo v tom, aby tuto okolnost sdělil žalovanému již v tomto řízení. Žalovaný i krajský soud v tomto ohledu správně poukázali na to, že stěžovatel byl poučen o povinnosti žalovaného chránit jím sdělené údaje zjišťované pro potřeby vydání rozhodnutí zejména ve vztahu ke státním orgánům země původu. Převzetí tohoto poučení v příslušné jazykové mutaci stvrdil stěžovatel svým podpisem. Při prvním pohovoru ostatně velmi otevřeně hovořil o poměrech v zemi původu, popisoval svá zadržení policejními orgány v souvislosti s podporou hnutí MAK, která měla být spojena s bitím, vyhrožováním a sledováním jeho osoby a přátel. Zmiňoval rovněž napadání ze strany integristů. Opakovaně na dotaz žalovaného potvrdil, že se jedná o všechny důvody, pro které opustil vlast. Závěr, že stěžovateli nebránil žádný objektivní důvod v uvedení všech důvodů své žádosti o udělení mezinárodní ochrany (včetně údajných potíží s teroristy, resp. armádou), má proto plnou oporu ve spisovém materiálu. Ostatně jej stěžovatel v kasační stížnosti ani nijak nezpochybnil. Žalovaný rovněž správně nepřehlédl, že stěžovatel popisoval při poskytnutí údajů k druhé žádosti zcela rozdílně místo svého zaměstnání a jeho náplň, což oslabuje věrohodnost těchto nových tvrzení. Tyto rozpory nijak nevysvětlil ani v žalobě; setrval na zcela obecných frázích. Lze uzavřít, že žalovaný řádně zdůvodnil, proč v řízení o opakované žádosti věcně neposoudil tvrzení stěžovatele ohledně potíží s teroristy, resp., armádou. S ohledem na výše uvedené k tomu nebyl povinen.
[11] Co se týče bezpečnostní situace v Alžírsku, Nejvyšší správní soud vymezil ve svém rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 - 38, že „v rozhodnutí o další opakované žádosti musí být alespoň stručně uvedeno, proč k relevantní změně nedošlo a jaké podklady o tom vypovídají.“ Žalovaný požadované hodnocení provedl, přičemž konstatoval, že ke změně bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele v posuzované době nedošlo. Hodnocení bezpečnostní situace v Alžírsku provedené žalovaným přitom plně vyhovuje požadavkům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, podle kterého „informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ Ze správního spisu vyplývá, že při posuzování bezpečnostní situace v Alžírsku vycházel žalovaný z podkladů pocházejících z období od prosince 2019 do listopadu 2020. Stěžovatel neuvedl jediné konkrétní tvrzení, které by závěry z těchto podkladů vyvracelo, natožpak aby takové tvrzení podložil odkazem na konkrétní zdroj informací. Nutno přitom zdůraznit, že stěžovatel pochází ze země, kterou Česká republika dle § 2 bodu 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. považuje za bezpečnou zemi původu. V takovém případě se presumuje dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů a odpovědnost za prokázání opaku leží právě na žadateli (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020 - 32, ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/2020 - 29, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020 - 32, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 Azs 185/2020 - 30, ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020 - 32, ze dne 4. 12. 2020, č. j. 3 Azs 129/2020 - 68, ze dne 11. 11. 2020, č. j. 6 Azs 240/2020 - 34, ze dne 17. 2. 2021, č. j. 7 Azs 347/2020 - 23, či ze dne 2. 7. 2021, č. j. 9 Azs 56/2021 - 57).
[12] Pokud žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel nové azylově relevantní skutečnosti neuvedl a tyto se ani neobjevily, již nebyl povinen posuzovat, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (§ 10a odst. 2 zákona o azylu), neboť toto posouzení již provedl v rámci řízení o první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Jinými slovy, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany (srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 9. 1. 2020, č. j. 5 Azs 199/2019 - 27). Jakákoli argumentace stěžovatele spočívající v tom, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany (humanitární azyl, doplňková ochrana), je tedy zcela irelevantní a mimoběžná.
[13] Za situace, kdy stěžovatel uvedl toliko okolnosti, které mohl uvést v prvním řízení o mezinárodní ochranu, a současně v mezičase nedošlo ke zhoršení bezpečnostních poměrů v Alžírsku, lze podle Nejvyšší správního soudu uzavřít, že žalovaný správně shledal opakovanou žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou.
[14] Výše uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy dává jasné odpovědi na kasační námitky stěžovatele. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
[16] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2021, č. j. 5 Azs 250/2020 - 36, ze dne 7. 6. 2021, č. j. 1 Azs 76/2021 - 41, ze dne 8. 6. 2021, 2 Azs 37/2021 - 61, ze dne 23. 6. 2021, č. j. 2 Azs 55/2021 - 36 atp.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu