Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 209/2020 - 29

[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, neboť stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by mu v zemi původu hrozilo nebezpečí.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že krajský soud v rozsudku nerozvedl, z čeho při posuzování bezpečnosti na Ukrajině ve vztahu ke stěžovateli vycházel. Jediným podkladem pro rozhodnutí byla Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu z července roku 2019, což stěžovatel označil za nedostatečné. Krajský soud (stejně jako žalovaný) tak dle stěžovatele postupoval v rozporu s , a , , ve spojení s směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU. Dostatečně nebyly posouzeny ani obavy stěžovatele z nuceného nástupu do armády. Stěžovatel se domníval, že mu v případě nasazení do bojů hrozí vážná újma ze strany vojenských sil a jednotek v oblastech, kde dochází k ozbrojeným střetům; při vyhýbání se branné povinnosti mu hrozí i trestní stíhání. K tomu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. - 23, a rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. - 44. Rovněž upozornil, že po vypuknutí ozbrojeného konfliktu se z Ukrajiny stala druhá nejchudší země Evropy, což mělo vliv na ekonomický chod země, zajištění kvalitní zdravotní péče, pracovní příležitosti a zásobování země potravinami.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel v průběhu správního řízení neprokázal, že zemi, ze které přichází, v jeho konkrétním případě nelze považovat za bezpečnou zemi původu. Dle názoru žalovaného krajský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a při posuzování žádosti stěžovatele nedošlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, právních předpisů (zákona o azylu a ), ani k vadám správního řízení.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil jako nepřijatelnou ve smyslu , (dále jen „ “), neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno ( ), Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění připojuje.

[6] Podle § 16 odst. 2 zákona o azylu platí, že jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

[7] Podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely zákona o azylu považuje za bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

[8] Žalovaný vydal na základě zmocnění v zákona o azylu , kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „ “), v níž upravil seznam zemí, které Česká republika považuje za bezpečné země původu. byla mezi tyto země zařazena Ukrajina s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů, a to s účinností od 23. 3. 2019 ( ).

[9] Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS: „Institut bezpečné země původu zakotvený v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes § 16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“

[10] V posuzované věci však stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na hrozbu pronásledování v zemi původu, a tedy nepovažovat Ukrajinu ve vztahu k osobě stěžovatele za bezpečnou zemi původu. Žalovaný i krajský soud se věcně, srozumitelně a přezkoumatelně vypořádali se stěžovatelovými tvrzeními a obstarali dostatek informací za účelem náležitého zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud připomíná, že označení Ukrajiny za bezpečnou zemi původu (se shora uvedenými výjimkami) přeneslo břemeno tvrzení a břemeno důkazní na stranu stěžovatele, že Ukrajinu za bezpečnou zemi ve vztahu k jeho osobě považovat nelze; rozsah a obsah jím sdělených informací však v daném případě neodůvodňoval přijetí závěru, že by pro stěžovatele Ukrajina bezpečnou zemi původu skutečně nepředstavovala.

[11] K obavám stěžovatele z účasti v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině Nejvyšší správní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které odmítání povinné vojenské služby není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, není-li spojeno s reálně projeveným politickým či náboženským přesvědčením (rozsudky ze dne 29. 3. 2004, č. j. - 49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. - 44, usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. - 31, ze dne 24. 2. 2016, č. j. - 23, ze dne 20. 4. 2016, č. j. - 24, ze dne 25. 5. 2017, č. j. - 32). Nejvyšší správní soud též setrvale judikuje, že konflikt na Ukrajině nelze klasifikovat jako totální, tedy takový, který by každého civilistu vystavoval reálnému nebezpečí vážné újmy (například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. - 17, ze dne 31. 3. 2015, č. j. - 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. - 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. - 31, či že dne 8. 8. 2018, č. j. - 40, ze dne 19. 8. 2020, č. j. - 22, či ze dne 19. 8. 2020, č. j. - 24). Stejně tak ekonomické důvody a s tím související těžké životní podmínky (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. - 54, ze dne 30. 10. 2003, č. j. - 43, ze dne 31. 10. 2003, č. j. - 65) podle setrvalé judikatury Nevyššího správního soudu nemohou být relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

[12] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádné ze stěžovatelových tvrzení nemířilo k tomu, že by jeho azylový příběh souvisel s oblastí poloostrova Krym či částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů, které podle nejsou za bezpečné považovány.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle odmítl pro nepřijatelnost.

[14] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn větou první ve spojení s , podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[15] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2019, č. j. - 10, ustanoven zástupcem advokát, který zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti ( věta poslední ). Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát ( část věty první za středníkem ). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání doplnění kasační stížnosti [ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za který mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [ aplikovaný na základě advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů ( advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Tato částka je konečná, neboť ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. K jejímu vyplacení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. září 2020

JUDr. Tomáš Langášek

předseda senátu