Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2123/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti DT COMPACT s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířove ze dne 30. 5. 2008 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení d (dále jen " ") a y zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému K. V. (zastoupenému ustanoveným opatrovníkem - vyšší soudní úřednicí jmenovaného soudu), kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1.000,- Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu nebylo prokázáno, že žalovanému bylo před zahájením soudního řízení doručeno oznámení o postoupení pohledávky; s poukazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, pak soud uzavřel, že stěžovatelka není ve vztahu k uplatněnému nároku aktivně legitimována.

Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že se jí nedostalo poučení dle , kteréžto poučení má účastníku řízení signalizovat, že se názor soudu na projednávanou věc liší od tvrzení předkládaných účastníkem (stěžovatelka si uvědomuje, že toto poučení podává soud při jednání, z něhož se omluvila, poukazuje však na to, že se zde "jedná o specifickou situaci"). Tím podle jejího názoru nastal stav, kdy napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavku právní jistoty a minimální míry předvídatelnosti; nehledě na to, uvádí dále v ústavní stížnosti, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, respektive v odůvodnění neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil. Stěžovatelka nadto zdůrazňuje, že pro posouzení aktivní legitimace je rozhodné, kdo je vlastníkem pohledávky, nikoliv otázka, zda postoupení pohledávky bylo oznámeno dlužníkovi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí (viz ustanovení ) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, respektive soudní ochranu (ve smyslu y), proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny zjevně nejsou.

Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle y identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu nicméně, jak bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší.

Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum rozhodující.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že oproti názoru stěžovatelky, v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívající v konstatovaném nedostatku aktivní legitimace, jenž má z povahy věci evidentně toliko dočasný charakter, nezakládá ostatně pro stěžovatelku, respektive pro jí uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.

Pouze na okraj je vhodné poznamenat následující. Co do vytýkaného nedostatku poučení platí, že prostor pro postup podle ustanovení , kterého se stěžovatelka dožadovala, v dané věci k dispozici nebyl, neboť v projednávané věci nešlo zcela zjevně o odlišnost v právním názoru ve smyslu tohoto ustanovení . Neobstojí posléze ani námitka, že nebyly provedeny "všechny" navrhované důkazy, jelikož ty, které soud neprovedl, k rozhodnému závěru, k němuž dospěl, provádět očividně nepotřeboval.

Nadto je nutno (toliko stěžovatelce pro informaci) zdůraznit, že právní názory, vyslovené v nálezu Ústavního soudu v jiné stěžovatelčině věci (

sp. zn.

), jsou do věci nyní posuzované nepřenosné, a to pro zjevně odlišný skutkový i právní základ tam napadeného rozhodnutí. Tehdy obecný soud zamítl žalobu jednak z důvodu posléze oponovaného právního názoru na účinky uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a jednak proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně rozhodného skutku, totiž jízdy bez platné jízdenky žalovaným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 ve věci

sp. zn.

). Stejně nepřenosné jsou i závěry, obsažené v uvedeném nálezu, týkající se poskytnutí toliko formální poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení , neboť v posuzované věci, na rozdíl od věci nálezové, bylo (se souhlasem stěžovatelky) rozhodováno bez nařízení jednání.

Ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Tak tomu je i v projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2009

Stanislav Balík

předseda senátu