Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 663/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 12. 2008, č. j. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Prostějově napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému P. Z. (zastoupeného ustanoveným opatrovníkem - advokátem), kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 013 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu však rozhodná smlouva o postoupení pohledávky ("č. 2007/044") je neplatným právním úkonem, neboť "nebyla podepsána jednající osobou na straně postupitele ani na straně postupníka", v důsledku čehož "nedošlo k postoupení pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., nynějšímu žalobci" a žalobce tudíž není ve vztahu k uplatněnému nároku aktivně legitimován.

Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že ji soud nevyzval k doplnění či opravě podání "ve smyslu ", měl-li za to, že je v některé části nesrozumitelné či neúplné, a stejně tak se jí nedostalo poučení dle , jestliže se "názor soudu" liší od účastníkova (stěžovatelka si uvědomuje, že toto poučení podává soud při jednání, z něhož se omluvila, poukazuje však na to, že se zde "jedná o specifickou situaci"). Tím podle jejího názoru nastal stav, kdy napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavku právní jistoty a minimální míry předvídatelnosti; nehledě na to, uvádí dále v ústavní stížnosti, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, resp. v odůvodnění neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil, a to přesto, že předložené listinné důkazy dokládající pověření jiných osob k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byly pro právní závěr o nedostatku její aktivní věcné legitimace "klíčové". V podrobnostech k této námitce pak uvedla, že jako důkaz předložila kromě smlouvy o postoupení pohledávek též i fotokopie pověření osob zmocněných k jejímu podpisu; je přitom zjevné, že právě tyto soud "zřejmě částečně přehlédl", čímž zatížil své rozhodnutí vadou, jež jej činí nepřezkoumatelným a protiústavním.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí (srov. ) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s , bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( ), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum rozhodující.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívající v konstatované neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, nezakládá ostatně pro stěžovatelku, resp. jí uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.

Již jen pro informaci stěžovatelce je vhodné zaznamenat, že i když se lze ztotožnit s kritikou závěru obecného soudu o nedostatku způsobilé osoby k jednání za postupitele, neplatí totéž o jednání za postupníka (pověření pro jinou osobu vskutku doloženo nebylo), což však je pro soudem učiněný závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky postačující. Co do vytýkaného nedostatku poučení pak platí, že prostor pro postup podle ustanovení stejně jako podle , jichž se stěžovatelka dožadovala, v dané věci k dispozici nebyl zcela zjevně; nešlo totiž ani o vadu žaloby ani o odlišnost v právním názoru. Neobstojí posléze ani námitka, že nebyly provedeny "všechny" navrhované důkazy, jelikož ty, které soud neprovedl, ku rozhodnému závěru, k němuž dospěl, provádět očividně nepotřeboval.

Právní názory, vyslovené v nálezu Ústavního soudu v jiné stěžovatelově věci (

sp. zn.

), jsou do věci nyní posuzované nepřenositelné, a to pro zjevně odlišný skutkový i právní základ tam napadeného rozhodnutí. Tehdy obecný soud zamítl žalobu jednak z důvodu posléze oponovaného právního názoru na účinky uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a jednak proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně rozhodného skutku, totiž jízdy bez platné jízdenky žalovaným.

Ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2009

Jan Musil

předseda senátu