Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1340/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Suchomelem, pracovníkem Územního pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. února 2011 č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. května 2011, se stěžovatel domáhal podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Táboře jako nedůvodnou zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalovaných M. a A. B. (dále jen "vedlejší účastníci") společně a nerozdílně zaplacení částky 835,- Kč s přísl. a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 8 100,- Kč. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že předmětný pozemek, za jehož užívání stěžovatel požadoval zaplacení bezdůvodného obohacení, je účelovou komunikací ve smyslu , o pozemních komunikacích a vedlejší účastníci tudíž mohou tento pozemek za účelem příjezdu ze silnice ke své garáži obvyklým způsobem užívat bezplatně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je příslušný hospodařit s majetkem České republiky, kterým je i parcela číslo 4340/1, ostatní plocha – manipulační plocha, zapsaná na LV č. 60000 pro k. ú. a obec Tábor. Pozemek tvoří manipulační plochu v areálu 120 garáží, z nichž každá stojí na pozemku ve vlastnictví vlastníka stavby. Pozemek byl do 1. ledna 2008 ve výpůjčce právního předchůdce vedlejších účastníků - Svazarmu. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vlastnících garáží zaplacení náhrady za bezesmluvní užívání uvedeného pozemku za období od 2. ledna 2008 do 30. listopadu 2009. Vedlejší účastníci ve sporu argumentovali tím, že se v daném případě jedná o veřejnou průjezdnou dopravní cestu používanou běžně vozidly i chodci. Stěžovatel má však za to, že se nejedná ani o komunikaci, ani o veřejné prostranství a k tomu uvedl celou řadou judikátů vydaných Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [ y (dále jen " ")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z databáze ústavních stížností vedených Ústavním soudem se zjišťuje, že stěžovatel ve věci předmětného pozemku podal k Ústavnímu soudu celkem 7 ústavních stížností, z toho

- ve věcech vedených pod

sp. zn.

a

Ústavní soud nálezy ze dne 6. září 2010 a 15. března 2011 ústavním stížnostem vyhověl, neboť shledal, že v řízení došlo v důsledku procesních pochybení okresního soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces

- ve věcech vedených pod

sp. zn.

a

byly ústavní stížnosti nálezy ze dne 21. září 2011 a 27. října 2011 zamítnuty, neboť Ústavní soud neshledal jejich důvodnost.

Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 835,- Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu nebylo přípustné odvolání ( ). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s d (dále jen " "), bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

a další).

V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních práv stěžovatele, neshledal. Čtvrtý senát Ústavního soudu se zcela ztotožňuje s argumentací uvedenou v nálezech prvního a druhého senátu Ústavního soudu

sp. zn.

a

, která je stěžovateli známa a na kterou zcela odkazuje.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno v souladu s ustanovením , které soudu ukládá, aby v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 7. prosince 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu