Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1066/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky DT COMPACT, s. r. o., se sídlem Havlíčkova 129/15, Brno, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. -26 ze dne 21. 2. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 28. 4. 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen " ") č. j. -26 ze dne 21. 2. 2008, jímž byla zamítnuta její žaloba proti A. K. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 1000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala přirážku k jízdnému, kterou byla vedlejší účastnice povinna uhradit za to, že cestovala dne 14. 5. 2007 ve vozidle městské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu. Stěžovatelka odvozovala svou aktivní legitimaci k podání žaloby ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi ní a Dopravním podnikem města Brna, a. s., dne 3. 8. 2007, však dospěl k závěru, že tato smlouva byla neplatná a žalobu pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení d (dále jen " ") a y, které spatřovala především v tom, že ve vztahu k ní nesplnil poučovací povinnost dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a téhož předpisu a dále v tom, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, mezi nimi zejména y, jimiž stěžovatelka dokládala pověření osob, které smlouvu o postoupení pohledávek podepsaly. Stěžovatelka měla za to, že napadené rozhodnutí v důsledku zmíněných pochybení nesplňovalo požadavek alespoň minimální míry předvídatelnosti a dále konstatovala, že skutečnost, že se jednalo o bagatelní spor, nezbavovala povinnosti se věcí důsledně zabývat a svůj rozsudek řádně a přesvědčivě odůvodnit.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. .

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však nejednalo.

Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 1 000 Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu nebylo přípustné odvolání ( , ve znění do 30. 6. 2009). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

,

,

,

,

,

). Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

V nyní projednávané věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky, neshledal. Co se týče absence poučení, postup dle nebyl na místě, neboť žaloba nebyla neurčitá, nesrozumitelná ani neúplná; podání by mohlo být považováno za neúplné tehdy, jestliže by vylíčení skutkových okolností bylo natolik stručné, že by neumožňovalo identifikovat předmět řízení, což zjevně nebyl případ stěžovatelky. Pokud jde o poučení dle , je třeba považovat za rozhodné, že právní zástupce stěžovatelky sice zaslal omluvu z jednání konaného dne 21. 2. 2008 (č. l. 20), nicméně neuvedl žádný důvod, pro který by se ve stanoveném termínu nemohl dostavit, a ani nepožádal o odročení jednání; svou neúčast zdůvodnil toliko tím, že by jeho přítomností na jednání byly dále navýšeny náklady soudního řízení. Stěžovatelka si tedy zřejmě byla natolik jista uplatněným nárokem, že nepovažovala za nutné se jednání zúčastnit, čímž se ovšem sama připravila o možnost být poučena dle citovaného ustanovení. V této souvislosti je nutno podotknout, že závěry vyslovené v nálezu

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2009, jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatelky, v níž uplatnila částečně shodnou argumentaci, jsou na projednávanou věc nepřenosné, neboť mezi oběma případy existovaly některé zásadní skutkové odlišnosti. Především v nyní projednávané věci nedošlo k tomu, že by nalézací soud stěžovatelce znemožnil reagovat na argumentaci žalované, neboť vedlejší účastnice se k žalobě nevyjádřila, a dále proto, že žaloba byla zamítnuta z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2007 a nikoliv z důvodu neoznámení postoupení pohledávky dlužníkovi jako v citovaném nálezu.

Konečně je třeba konstatovat, že neobstojí ani námitka neprovedení navrhovaných důkazů, neboť z protokolu o jednání ze dne 21. 2. 2008 (č. l. 25) vyplynulo, že byly provedeny veškeré listinné důkazy předložené stěžovatelkou, s výjimkou pověření na č. l. 5, z kterého je však možno dovodit totožnost toliko jedné ze dvou osob, které jsou na smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2007 podepsány. Ani provedení tohoto důkazu by tedy nevyvrátilo argument okresního soudu, že nebylo doloženo, které osoby smlouvu uzavřely a zda k tomu byly řádně zmocněny.

Stěžovatelka tak fakticky napadala hodnocení důkazů , tuto úvahu, jíž rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí a jež vyústila v závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2007, však nebyl Ústavní soud s ohledem na výše vymezený vztah k věcem bagatelním oprávněn přehodnocovat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu