Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3734/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Patočkové, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. -60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručené práva, zakotvená v a d (dále jen "").

Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 9. 2. 2011 č. j. -34 podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 8. 2008 č. j. -76 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 č. j. -129 nařídil exekuci na majetek povinného (Jiřího Škopa) k uspokojení pohledávky oprávněné (stěžovatelky) ve specifikované výši, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Slavatu.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Stěžovatelce též uložil povinnost nahradit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů, jakož i náklady exekuce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, jelikož svoji připravenost splnit svůj závazek podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, tj. vrátit specifikované nemovitosti povinnému (oproti převzetí částky odpovídající kupní ceně) opakovaně prokázala, jmenovitě "jednáním s vedlejším účastníkem, předáním klíčů či opakovaným písemným sdělením", přičemž splnění tohoto zákonného požadavku uznal jak soud prvního stupně, tak soudní exekutor. Odvolacímu soudu též vytýká, že jí neposkytl poučení, jakým způsobem má svůj návrh doplnit a připravenost k předání nemovitosti prokázat ( exekučního řádu, ), a poukazuje i na to, že v řízení před obecnými soudy nastaly průtahy (jejichž původ ozřejmuje); v závěru ústavní stížnosti poznamenává, že vedlejší účastník převedl další nemovitý majetek na svoji sestru (Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. však vyhověl její odpůrčí žalobě).

Ústavní soud představuje podle y (dále jen "") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17)..

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu v dané věci.

Není ústavněprávně relevantního argumentu proti názoru, uplatněnému odvolacím soudem, že soukromá (z jejíž existence vycházel stěžovatelčin exekuční návrh) sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti oprávněné, jež byla exekučním titulem rovněž vyslovena (případně připravenost k němu); soudní praxe dovodila, že uvedená vyhovuje požadavkům exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. ). Toto ustálené nazírání obecných soudů i Ústavního soudu vyjadřují též další rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. , ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. , ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. a ze dne 23. září 2010 sp. zn. a usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2012 a

sp. zn.

ze dne 11. 10. 2012). V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu y se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu této části ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu a stěžovatelka je ani netvrdí) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Relevantní právní kontext, který byl výše vymezen, splnění těchto podmínek pro požadovaný zásah Ústavního soudu jakkoli nenasvědčuje.

Polemika ohledně poučení podle k doplnění průkazu připravenosti splnit vzájemnou povinnost nedosahuje ústavněprávní relevance již proto, že argumentaci absencí adekvátníy obsahovalo již odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení soudu prvního stupně, na které stěžovatelka reagovala prostřednictvím svého advokáta podáním ze dne 2. 9. 2011; stojí za zaznamenání, že stěžovatelka i v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že podmínky předepsané v uvedeném ustanovení exekučního řádu splnila.

Obstát nemůže ani námitka týkající se nepřiměřené doby řízení, jestliže stěžovatelka nedokládá, že tato doba mohla mít průmět do jí nepříznivého celkového výsledku. Řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. a jeho výsledek na tom nic nemění.

Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.

Jako takovou ji Ústavní soud podle citovaného ustanovení senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu