Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2416/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Eurotest s. r. o., se sídlem Na Návsi 84, 370 08 Staré Hodějovice, zastoupené JUDr. Janou Šrámkovou, advokátkou se sídlem Žižkova tř. 12/309, 370 01 České Budějovice, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. ze dne 4. 5. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku I., jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor Mgr. Martin Roubal, Exekutorský úřad Jindřichův Hradec, usnesením ze dne 12. 4. 2016 č. j. 188 EX 125/16-11 zamítl návrh stěžovatelky jako oprávněné na nařízení a provedení exekuce podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2015 č. j. -25 a rozhodl o nákladech exekuce i řízení. Při svém rozhodování postupoval dle pokynu daného mu Okresním soudem v Českých Budějovicích, vydaného podle § 43a odst. 6 exekučního řádu (dále též "ex. ř."). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že exekuční titul stanoví stěžovatelce vzájemnou povinnost, jejíž splnění, popřípadě připravenost plnit nebyla prokázána způsobem, jaký předpokládá ustanovení ex. ř., a to ani přes výzvu soudu. , kterou stěžovatelka předložila, představující osvědčení ve formě notářského zápisu takovou u není, neboť osvědčuje pouze skutečnost, že předmět vzájemného plnění ke dni sepisu notářského zápisu existuje a oprávněná jej má ve své dispozici. Nedostatek součinnosti povinné je možné řešit podáním žaloby na určení, že splnil svou vzájemnou povinnost nebo plněním do soudní úschovy. K odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích vpředu uvedeným usnesením jako věcně správný potvrdil výrok, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky ze dne 19. 2. 2016 na nařízení a provedení exekuce pro vymožení finanční částky oproti odevzdání movitých věcí dle výše zmíněného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, a zrušil výrok, kterým byl zamítnut tentýž návrh stěžovatelky v části týkající se vymožení finančního plnění dle téhož rozsudku okresního soudu.

Proti rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. o potvrzení části odvoláním dotčeného usnesení soudního exekutora brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka je přesvědčena, že notářský zápis ve skutečnosti představuje u, která splňuje náležitosti ustanovení ex. ř., neboť je vydána notářkou a je z ní patrné, že je oprávněná připravena splnit vzájemnou povinnost, na jejíž splnění je vázáno to, co ukládá exekuční titul vedlejší účastnici. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud podotýká, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet a nepřísluší mu ani přezkoumávat výklad konkrétních ustanovení. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva ( , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Z postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti plyne, že uplatňuje při svém rozhodování odlišná kritéria než Nejvyšší soud, neboť zatímco v případě Nejvyššího soudu postačuje pro kasaci napadených rozhodnutí nesprávné právní posouzení v rovině podústavního práva, v případě Ústavního soudu je referenčním rámcem jeho rozhodování ústavní pořádek.

V posuzované věci jde o to, zda se obecný soud dopustil excesu, když neakceptoval notářský zápis předložený stěžovatelkou jako u, která osvědčuje podmínku připravenosti stěžovatelky splnit svoji vzájemnou povinnost vůči povinné ve smyslu ex. ř. V posuzované věci vyšel soud z toho, že stěžovatelkou předložený notářský zápis toliko osvědčuje existenci předmětu vzájemného plnění ke dni sepisu notářského zápisu, jakož i to, že stěžovatelka jej má ve své dispozici, nikoli ovšem samotnou její připravenost. V tomto směru krajský soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě jeho usnesení sp. zn. , dle něhož nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé y, nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové prohlášení "nechá osvědčit" notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je dle Nejvyššího soudu žaloba o určení [ ], že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit, přičemž dovolací soud odkázal i na další judikaturu řešící tuto problematiku shodným způsobem (kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. , v němž zaujal identické stanovisko). Odtud je zřejmé, že soud, který nad rámec možností předvídaných zmíněnou judikaturou dovolacího soudu připustil i soudní úschovu, nepostupoval nepředvídatelně, ale naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žádný exces tudíž v jeho rozhodnutí spatřovat nelze (shodně viz též např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 15. 5. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu