Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1887/2004

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud ve věci samé (výrok I.) změnil usnesení z 19. 8. 2003, č. j. -20, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci na majetek povinného, a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že oprávněná neprokázala splnění své vzájemné povinnosti ( , dále též jen „exekuční řád“) – zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že splnění vzájemné povinnosti oprávněného nelze prokázat notářským zápisem osvědčujícím prohlášení samotného oprávněného, že svou vzájemnou povinnost splnil, nýbrž že toto prohlášení musí formou notářského zápisu, případně alespoň soukromou u obsahující jeho ověřený podpis, učinit naopak povinný. Výroky II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V dovolání, jímž napadla výslovně též výroky o náhradě nákladů řízení, oprávněná namítá, že řízení bylo stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí „je založeno na nesprávném právním posouzení věci.“ Naplnění dovolacího důvodu podle ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) spatřuje v tom, že soud neprovedl důkaz jí předloženou u, a to „zprávou ohledně předání věci povinnému a jeho chování při návštěvě,“ a důvodu podle v aplikaci nesprávné právní normy, totiž a , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „notářský řád“) namísto správného ustanovení tohoto předpisu, z něhož ovšem nevyplývá podmínka osobní přítomnosti notáře osvědčovanému skutkovému ději.

V části, v níž dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení (II., III.), není dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení , neboť se v této části nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , a , protože nejde o případy v jejich taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).

Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se nákladů řízení odmítl ( , věta první, ).

Dovolání směřující do měnícího výroku napadeného usnesení (přípustné podle ve spojení s ustanovením , odst. 2 ) důvodné není.

Protože vady vyjmenované v větě druhé namítány nejsou a ze spisu nevyplývají, je při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila ( věta první ) předmětem dovolacího přezkumu pouze právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná – předložila-li namísto písemného potvrzení povinného o splnění její vzájemné povinnosti pouze notářské osvědčení o jejím prohlášení, že věc (videokamera, k jejímuž vydání byla titulem zavázána) se nachází v držení povinného – splnění své vzájemné povinnosti ve smyslu exekučního řádu vskutku neprokázala.

Právní posouzení (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze exekuci nařídit jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.

O vzájemné plnění obou účastníků (zde o zaplacení částky 14.995,10 Kč s příslušenstvím /povinný/ oproti vydání videokamery /oprávněná/, jak byli účastníci zavázáni rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 22. 3. 2002, č. j. -44, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 11. 2002, č. j. -64) jde zejména u synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo kdo je připraven jej splnit ( ). Protože soud při nařízení exekuce, k němuž dochází zpravidla bez nařízení jednání a bez slyšení povinného, nemůže zkoumat, zda oprávněný svou vzájemnou povinnost vůči povinnému splnil nebo je připraven ji splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti při nařízení exekuce prokázat. Splnění vzájemné povinnosti, popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen u vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená vyhovuje požadavkům exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny.

Z dikce ustanovení § 43 odst. 1 exekučního řádu (srov. „…jen prokáže-li oprávněný…“) vyplývá, že důkazní povinnost spočívá na oprávněném; je tedy jen logickým důsledkem uvedeného, že k unesení důkazního břemene nepostačí prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem podle § 80 notářského řádu (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 2. 1975, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1976 pod poř. č. 31). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé y, tedy nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je pro oprávněného žaloba o určení ( ), že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit.

Protože dovolatelka vycházela ze závěru jiného, je nepřípadná její argumentace, že soud použil nesprávná ustanovení § 72 odst. 1 písm. g) a § 79 odst. 2 notářského řádu namísto (podle ní) správného ustanovení § 80 tohoto předpisu, případně že toto posléze uvedené ustanovení nesprávně vyložil. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na aplikaci a interpretaci uvedených ustanovení notářského řádu, nýbrž na závěru, že oprávněná neunesla důkazní břemeno stran svého tvrzení o splnění její vzájemné povinnosti, tedy povinnost uloženou jí ustanovením § 43 odst. 1 exekučního řádu.

Z téhož důvodu je nepřípadná dovolatelčina výtka, že „soud měl k dispozici zprávu ohledně předání věci povinnému a o jeho chování při návštěvě.“ Spatřovala-li snad dovolatelka v neprovedení tohoto důkazu vadu podle , pak je tato námitka (kromě toho, že se v exekučním řízení – až na výjimky, k jejichž existenci však není v souzené věci důvodu – neprovádí dokazování) nepřípadná již proto, že ani takováto soukromá důkazem způsobilým prokázat splnění vzájemné povinnosti není.

Protože odvolací soud dovoláním předestřenou otázku vyřešil správně, a protože jeho výklad ustanovení exekučního řádu (obsahově shodného s ustanovením ) je v souladu se standardní judikaturou, dovolací námitky neobstojí; Nejvyšší soud tedy – aniž nařizoval jednání ( , věta první, ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( část věty před středníkem ).

O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu