Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 308/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o. se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2011, č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení y, základních práv a svobod (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek okresního soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Tímto rozhodnutím okresní soud zamítl žalobu stěžovatele (v řízení žalobce) o zaplacení částky 1.008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, neboť dospěl k závěru, že v řízení neprokázal, že by žalovaný M. S. cestoval bez platného jízdního dokladu, a je v této věci pasivně legitimován.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek soudu není přezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, neboť z něj není jasné, z čeho soud při svém závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného vycházel, když všechna svá tvrzení řádně doložil a v obdobných případech týž soud jeho nárok uznal.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč.

Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 ), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

a

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci dány zjevně nejsou.

Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009,

sp. zn.

).

Jen na vysvětlenou k stěžovatelově námitce nedostatku odůvodnění nedostatku pasivní legitimace žalovaného se poznamenává, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označil stěžovatel jako žalovaného M. S. - rodné číslo XXXXXX/XXXX; soudem však bylo zjištěno, že osobou s tímto rodným číslem (a současně i shodným bydlištěm) je M. S., jehož jako žalovaného posléze označil v řízení i sám stěžovatel (zde v přípisu soudu ze dne 12. 8. 2010 - viz na č. l. 9 a v doplnění podání ze dne 31. 1. 2011, učiněného k výzvě soudu - viz na č. l. 12). Z odůvodnění rozsudku se pak podává, že žalovaný M. S. není pasivně legitimován proto, že stěžovatelem předložený důkaz - "dohoda s cestujícím č. E 406529" - zní na jméno M. S., tedy osobu od žalovaného odlišnou.

Ani za situace, kdy by byl žalovaným ve shodě s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu M. S., nemohl by výsledek sporu vyznít pro stěžovatele příznivěji, neboť jak bylo soudem zjištěno, osoba jménem M. S. identifikovaná v "dohodě s cestujícím" rodným číslem XXXXXX/XXXX neexistuje.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem a rozhodnutím obecného soudu mohlo být založeno porušení hmotně či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Již z rozhodnutí

sp. zn.

je pak již stěžovateli známo, že v jiných (obdobných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor, kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. [v usnesení

sp. zn.

) jako návrh nepřípustný ( ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu