Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2102/11

Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2011 č. j. -72, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. dubna 2011 č. j. -72, a to pro porušení článku 38 odst. 2 d (dále jen " ") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2009 č. j. - 70 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zaplacení částky 350 000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem (porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě nejprve pod sp. zn. a posléze pod sp. zn. , a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. dubna 2011 č. j. -72 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2009 č. j. -70 a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v souzené věci přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ust. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředložil. Na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000,- až 1.500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za právně významnou pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení celkové délky řízení, přičemž přihlédl k době a důvodům přerušení řízení podle ust. i k ostatním okolnostem případu, a dospěl k závěru, že k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo. Dovolatelovy námitky by proto předně musely směřovat proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu. Na zásadní právní význam dovolatelem položené otázky nelze podle dovolacího soudu usuzovat již z toho důvodu, že její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá, a její vyřešení by se ani nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu ust. nepřípustným, a proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud neakceptoval judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu

sp. zn.

) a svým odmítnutím dovolání za situace, kdy zde byly již evidentní několikaleté průtahy a tudíž řízení sp. zn. dosud neskončilo v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy, neuznal jeho nárok na odškodnění nemateriální újmy, určil, že nárok na odškodnění žalobce nemá a tím rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou i hmotným právem.

Dle stěžovatele byl v jeho věci porušen princip, že soudní řízení je třeba uskutečnit v reálném čase. Judikáty ESLP za přiměřenou délku řízení považují 6 - 12 měsíců. ESLP v minulých letech v mnoha případech rozhodl o přiznání zadostiučinění v penězích za nemajetkovou (morální) újmu, přitom svá rozhodnutí založil na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1 000,- až 1 500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení, např. dle významu věci, životní úrovně v dané zemi apod. Stěžovatel má za to, že otázkou zásadního právního významu v projednávaném dovolání byla otázka, zda tento právní závěr ESLP je nutno také aplikovat v českém právu a je tedy součástí příslušných ustanovení o odpovědnosti za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení) podle

Nejvyšší soud však dle názoru stěžovatele pochybil nejen v odpovědi na výše položenou otázku, s tím, že obecné soudy průtahy neshledaly. Dovolací soud prý nevzal vůbec v úvahu, že obecné soudy v dovoláním napadených rozhodnutích rozhodly o zamítnutí nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy v rozporu s hmotným právem. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud při posuzování věci odklonil od své dosavadní judikatury.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále - ovšem pouze v obecné rovině - formuluje námitky proti postupu obecných soudů, které rozhodovaly v předchozím řízení, zrušení jejich rozhodnutí se však podanou ústavní stížností nedomáhá.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné, a proto je odmítl. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V souzené věci však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředložil, neboť na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1 000,- až 1500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za právně významnou pro rozhodnutí ve věci.

Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ( y i Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že ve svém usnesení

sp. zn.

(dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. ), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.

Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález

sp. zn.

, usnesení ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

).

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu