Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 644/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Divadelní 16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004, č. j. -75, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání žalovaného (stěžovatele) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2003, č. j. -58. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2001, č. j. -38, jímž bylo rozhodnuto o námitkách žalovaného proti směnečnému platební rozkazu (o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím ze směnky) ze dne 21. července 2000, č. j. -6, tak, že se směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. V rámci řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu založily obecné soudy svoje rozhodnutí na závěru, že námitky žalovaného (námitka nepravého podpisu na směnce, námitka neexistence kauzy směnky, resp. námitka, že žalovaný při podpisu směnky jednal v omylu) jsou nedůvodné, resp. s ohledem na koncentraci řízení opožděné. Vzhledem k tomu, že se jednalo o potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť závěr, zda námitka dovolatele proti směnečnému rozkazu je včasná, jakož i závěr o tom, zda je třeba zkoumat kauzu směnky, je věcí posouzení konkrétní námitky a okolností, za kterých byl vznesena a zodpovězení takové otázky postrádá příslušný judikatorní přesah.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal porušení d (dále jen " "), které zakotvuje právo na spravedlivý proces. Porušení uvedeného čl. y se měl dopustit především Nejvyšší soud, jenž bez řádných důvodů a odůvodnění odmítl dovolání stěžovatele. Neztotožňuje se se závěrem dovolacího soudu, že v daném případě jde o otázku, která má význam pouze v konkrétní věci. Dle názoru stěžovatele jde o naopak o právní otázku, která má význam pro rozhodování soudu vůbec. Rozhodnutí se stěžovateli jeví jako očividně nespravedlivé. Dále tvrdí, že závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu nemají oporu ve skutkových zjištěních, neboť soud prvního stupně hodnotil směnku jako zajišťovací, ale soud odvolací ji posoudil z jiných, dle názoru stěžovatele nesprávných důvodů odlišně od soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřovala především proti tomu, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, aniž je blíže odůvodnil. V tomto především spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. usnesení

sp. zn.

), ze které se podává, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou (jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů), a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Nestačí tedy, aby věc měla zásadní význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale musí mít význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy pro jejich judikaturu.

Samotná přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jak již Ústavní soud konstatoval, např. v usnesení

sp. zn.

, primárním úkolem Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

; usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

). Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v (dále jen " ") řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil.

Přestože ústavní stížnost směřovala pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkaly se další námitky stěžovatele hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Pokud jde o tyto námitky, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo v daném případě k porušení práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Za správnost: H. Kyprová