Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 116/94

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele TP, zastoupené advokátem JUDr. K.P.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svou ústavní stížností, kterou Ústavní soud ČR obdržel dne 9.8.1994 a opakovaně dne 22.9.1994 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.5.1994, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20.10.1993, sp. zn. , podle kterého byl zavázán s Č., uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem. Navrhovatel poukazuje na to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zaručené mu u ČR, která garantuje nedotknutelnost vlastnického práva a jeho zvýšenou ochranu, aniž by ovšem poukázal na konkrétní ustanovení, které by takto bylo postiženo a neuvedl tedy ani v čem toto porušení spatřuje. Má zato, že zmíněným rozhodnutím soudu měla Č. nabýt více práv než jí náleží. Namítá také, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací nevyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání, a v této skutečnosti potom spatřuje porušení jeho práva daného mu y základních

práv a svobod. Má zato, že krajský soud při svém rozhodování nesprávně hodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich tedy i nesprávné právní závěry. Poukazuje dále na to, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl porušen , o sdružování občanů s tím, že nikdo nesmí být nucen ke sdružování, nebo k jeho ukončení pod nátlakem. K takovému porušení zmíněného zákona mělo dojít tím, že předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve svých důsledcích znamená nové sjednocení T v rámci Č. Navrhovatel také uvádí, že je pokračovatelem tělovýchovného hnutí v obci, že nedošlo ke zrušení původní TP, ale pouze ke změně jeho názvu na T. Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení ustanovení , ve znění bez bližšího odůvodnění, pouze s poukazem na to, že došlo při přijímání uvedeného zákona k podcenění legislativní přípravy a zákon je terminologicky zavádějící a odlišný od ostatních restitučních zákonů.

Ústavní soud k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. , stanovy Č., výpis z pozemkové knihy katastrálního území P., stanovy TP i vyjádření účastníka, a to Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud ČR se tedy především zabýval tvrzením navrhovatele, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené u ČR, která garantuje nedotknutelnost a zvýšenou ochranu vlastnického práva, a že citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nabyla Č. více práv než jí náleží. V této souvislosti nutno dodat, že toto své tvrzení navrhovatel nijak blíže nerozvádí a nepoukazuje na konkrétní ustanovení, kterými mělo být toto jeho právo porušeno. ČR ve svém třetím článku odkazuje na d, která uvádí v , že "každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".

Porušení takto vyjádřeného základního práva ve sféře vlastnictví

však navrhovatel neprokázal. Soudy dospěly k závěru, že je naplněno ustanovení , a že je navrhovatel povinen uzavřít s Č., dohodu o navrácení nemovitého majetku. Jestliže navrhovatel namítá, že je právním nástupcem bývalé T., a že vždy vlastnil předmětné nemovitosti, které jsou zapsány v pozemkové knize v r. 1931, je třeba v těchto souvislostech poukázat na to, že původní T. byly zákonem č. 187/1949 Sb. přetvořeny na jiný subjekt, na T a S, jako součást jednotné totalitní lidově demokratické tělovýchovy. Původní organizace tím zanikly, stejně tak i TP. V platných stanovách TP (registrovaných Ministerstvem vnitra dne 11.12.1990 pod č. VSP/1-3542/90-R) čl. VI "Přechodná a závěrečná ustanovení" v bodě 26 se výslovně uvádí, že "na základě usnesení mimořádného sjezdu ČV ze dne 25.3.1990 se TP považuje za nástupnickou organizaci ČV podle stanov ČV". Stejně tak v čl. V "Majetek TJ a hospodaření" se v bodě 17 písm. f) konstatuje, že zdrojem majetku TJ jsou zejména "majetek převedený do vlastnictví TJ jako nástupnické organizace ČV, a to na základě její vlastní žádosti podle stanov Č". Nejde tedy o znovu vzniklou dobrovolnou organizaci ve smyslu , ale o právního nástupce bývalého ČV. Majetek ČV, jakožto společenské organizace podle hospodářského zákoníku, i podle stanov bývalého ČV byl majetkem organizace jako celku, a tělovýchovné jednoty jej měly pouze v užívání. Tento majetek nebylo možno převést na tělovýchovnou jednotu ani usnesením sjezdu ČV, ani smlouvou o převodu vlastnictví, neboť tomu brání a) , ve znění Vlastnická práva tak nemohla být dotčena z těch hledisek a úvah předložených navrhovatelem.

Ten dále tvrdí, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho základní právo dané mu d. Tento článek stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud dospěl k závěru, že zmíněné právo navrhovatele zjevně porušeno nebylo. To proto, že sporná věc byla předložena soudu, který o ní také jednal a rozhodl. Pokud navrhovatel namítá, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno tím, že odvolací soud ve svém výroku jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně nepřipustil dovolání, je třeba uvést, že z ustanovení neplyne povinnost soudu vyslovovat přípustnost dovolání. Je věcí odvolacího soudu samotného zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázku takové úvahy obecného soudu není ostatně Ústavní soud ani oprávněn přezkoumávat. K oběma uvedeným výhradám navrhovatele nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu

, které bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek I., C.H.Beck Praha, 1994, str. 41, i na rozhodnutí ze kterých plyne, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá tedy zásada volného hodnocení důkazů ( ). Jestliže soud při svém rozhodování respektuje ustanovení , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecných soudů. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. V tomto smyslu se Ústavní soud zabývá nikoliv právní argumentací obecných

soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci. S poukazem na shora uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části návrhu ústavní stížnost podle odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Co se týče námitky navrhovatele, že rozhodnutím soudu došlo k porušení , o sdružování občanů, dospěl Ústavní soud k závěru, že z výroku rozhodnutí soudu, ani z jeho odůvodnění nelze uvedená tvrzení dovodit. V , ve znění vyplývá, že majetková práva dobrovolných organizací se navracejí všem dobrovolným organizacím, které ke dni 31.3.1948 existovaly a nyní znovu vznikly, tedy nejen Č., ale i řadě dalších (např. F., O. apod.). Nic nebrání tomu, aby vznikala řada nových dobrovolných organizací ve smyslu a nelze reálně dovodit, že by tyto nově vzniklé či obnovené organizace musely být sdruženy v Č. Navíc navrhovatel poukazuje na údajný rozpor mezi , ve znění a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit vzájemný vztah mezi právními předpisy téže právní síly, a proto nezbylo, než v této části návrh odmítnout podle , protože k jeho projednání není Ústavní soud příslušný.

Ústavní soud se také zabýval otázkou právního zastoupení navrhovatele. Podle , o Ústavním soudu, fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Takovým zvláštním předpisem jsou nepochybně mimo jiné i , o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované a , o advokacii. V době podání ústavní stížnosti byl právní zástupce navrhovatele JUDr. K.P., komerčním právníkem a jeho zastupování před Ústavním soudem bylo v rozporu

se zmíněným ustanovením Bylo však

prokázáno, že v mezidobí byl JUDr. K.P. zapsán do seznamu advokátů vedeném ČAK pod registračním číslem, čímž byla tato vada zhojena, neboť ve smyslu , o advokacii, je advokát oprávněn poskytovat právní pomoc zastupováním před soudy ve všech věcech. Již jako advokát potom JUDr. P. zastupoval navrhovatele (i opakovaným podáním návrhu), a ve věci za navrhovatele dále jednal, a to na základě řádného zmocnění.

Pokud jde o návrh ve smyslu a , o Ústavním soudu, na zrušení ustanovení poukazuje Ústavní soud na shora uvedené skutečnosti, navrhovaným zrušením by bylo v podstatě zamezeno restitucím v uvedené oblasti, a to nejen co se týče Č., přičemž nutno dodat, že o oprávněnosti takových nároků z hlediska zmíněného zákona není pochyb. Tvrzení, že uvedený zákon je terminologicky zavádějící neobstojí. Navrhovatel ani neprokázal a také nedovodil rozpornost napadené části uvedeného zákona s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y, a proto i s poukazem na samotné odmítnutí ústavní stížnosti a shora uvedených závěrů se Ústavní soud dále touto částí návrhu nezabýval. K postupu senátu podle není dán důvod, a to právě proto, že podaný návrh byl z hlediska ustanovení uvedených v , e) odmítnut.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 1995