Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3833/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Cacha, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. -298 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2016 č. j. -264, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími došlo i k porušení principu právní jistoty zakotvenému v y (dále jen " "), jehož součástí je předvídatelnost a transparentnost práva i postupu orgánu veřejné moci v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba o zaplacení 750 000 Kč s přísl. a krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Stěžovatel dne 17. 11. 2010 uzavřel s žalovanou č. 2 (Monika Nováková, autobazar) kupní smlouvu, na jejímž základě měl stěžovatel nabýt od žalovaného č. 1 (Josef Solnička, prodávající) do svého výlučného vlastnictví osobní automobil Volkswagen T5 Multivan (7H) Diesel, č. karoserie xxx, rok výroby 2008. Kupní cena byla stanovena na 750 000 Kč včetně DPH. Žalovaný č. 1 měl být údajný vlastník předmětného vozidla, ale vozidlo bylo stěžovateli zabaveno dne 15. 7. 2011 na území Slovinska, jelikož bylo vyhodnocené jako odcizené a posléze bylo vydáno přímo vlastníkovi pojišťovně VHV v Hannoveru.

4. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se stěžovatel věnuje jednotlivým pochybením obecných soudů, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Předně obecným soudům vytýkal, že nedostály své povinnosti náležitě se věcí meritorně zabývat a žalobu zamítly pro nedostatečnou pasivní legitimaci žalované č. 2, která prodávajícího zastupovala na základě plné moci v návaznosti na smlouvu o zprostředkování.

5. Stěžovatel polemizuje s výkladem obsahu kupní smlouvy, která byla shledána neplatnou dle , (dále jen "obč. zák.") pro nemožnost plnění, což považuje za neúměrně nespravedlivé. Dle jeho názoru by tato interpretace de facto znamenala vyloučení práva na vrácení zaplacené kupní ceny, kterou prokazatelně uhradil žalované č. 2 (nejprve zaplatil 100 000 Kč v hotovosti a potom na bankovní účet zaplatil úvěrový subjekt 650 000 Kč). Soudy podaný výklad rozhodných právních norem považuje v rozporu s ústavním pořádkem i gramatickým výkladem, který je výrazem interpretační svévole (libovůle). Rozhodnutí považuje za mimořádně nespravedlivé a nezákonné. Právní posouzení daného případu, které prezentoval krajský soud, je do té míry nesprávné, respektive ústavně nekonformní, že jím došlo nepochybně k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, není mu zřejmé, proč by se měl žalovaný č. 1 bezdůvodně obohatit (nikdy s ním nejednal), když veškeré finanční prostředky skončily u žalované č. 2.

6. Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil, neboť výkladem krajského soudu a Nejvyššího soudu se mu zcela znemožňuje uplatnit svůj nárok na náhradu škody.

7. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který dále jen stručně rekapituluje, neboť stěžovateli je jeho obsah známý. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2015 č. j. -187 uložil žalované č. 2 zaplatit stěžovateli částku 750 000 Kč s přísl. a nahradit náklady řízení z titulu bezdůvodného obohacení, neboť shledal kupní smlouvu neplatnou dle § 37 odst. 2 obč. zák. Žalobu vůči žalovanému č. 1 zamítl, neboť byl v postavení komitenta, který uzavřel komisionářskou smlouvu s žalovanou č. 2, kterou pověřil k zařízení určité obchodní záležitosti.

8. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2016 č. j. -264 zamítl žalobu stěžovatele vůči žalované č. 2 ve věci samé pro nedostatek pasivní legitimace, neboť vystupovala jako zástupkyně žalovaného č. 1. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů i nákladech státu.

9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, které podal podle , pro vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce pasivní legitimace žalované, odmítl dle jako nepřípustné.

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost [podle písm. d) y] proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud předesílá, že, ačkoli se stěžovatel snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny, setrvává povětšinou v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Tím, že v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [ a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

12. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v té části, ve které se ztotožnil s názorem okresního soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 11. 2010, jejímiž smluvními stranami (podle výsledku dokazování) byli jako prodávající žalovaný č. 1 a jako kupující stěžovatel (str. 5-7), z něhož zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. Kupní smlouva byla shledána neplatnou dle § 37 odst. 2 obč. zák. pro nemožnost plnění. Vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy, není vozidlem, jehož VIN kód je uveden v kupní smlouvě i v jeho dokladech, a vozidlo vyrobené s uvedeným VIN kódem kupujícímu prodáno být nemohlo. V průběhu řízení žalovaný č. 1 zemřel, dědické řízení nebylo skončeno, a proto bylo pokračováno v odvolacím řízení pouze ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou č. 2. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná č. 2 vystupovala "jen" v postavení přímého zástupce na základě plné moci ze dne 27. 2. 2010, povinnost vydat si navzájem plnění z neplatné smlouvy tíží pouze smluvní strany neplatné kupní smlouvy dle § 457 obč. zák. [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 12. 2008, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

13. Ústavní soud konstatuje, že v rozsudku krajského soudu, ve shodě s , byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu proti žalované č. 2 vyhovět. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. , sp. zn. nebo ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. ).

14. Nejvyšší soud se zabýval otázkou případného nároku stěžovatele (kupujícího) a uvedl v odůvodnění, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel krajský soud. Hodnocení důkazů soudem dle nelze v režimu dovolacího řízení od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle Poukazuje na dosavadní judikaturu ve vztahu k řešení otázky, zda činnost zprostředkovatele směřuje jen k nalezení potencionálního smluvního partnera pro zájemce a nikoli k samotnému uzavření smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. , ze dne 27. 4. 2015 sp. zn. , ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. ).

15. K tomu je třeba podotknout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí krajského soudu není podle a 2 přípustné. Nejvyšší soud se otázkou případného nároku kupujícího zabýval. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na platnou judikaturu a vyslovil závěr, že krajský soud plně respektoval judikaturní závěry a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů.

16. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu, [srov. např. nález ze dne 3. 2. 1994

sp. zn.

(N 6/1 SbNU 47), usnesení ze dne 21. 2. 1995

sp. zn.

(U 7/3 SbNU 333), usnesení ze dne 10. 7. 2003

sp. zn.

, usnesení ze dne 17. 12. 2003

sp. zn.

(U 31/31 SbNU 383), usnesení ze dne 21. 10. 2004

sp. zn.

, usnesení ze dne 18. 5. 2005

sp. zn.

, usnesení ze dne 27. 9. 2006

sp. zn.

]. O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zakládající porušení práva na spravedlivý proces.

17. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Krajský soud srozumitelně a jasně uvádí důvody, které ho k jeho závěru vedly. Argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

18. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud na závěry obecných soudů odkazuje a považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat.

19. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu