Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 44/94

Ústavní soud České republiky rozhodl v ústním jednání dne 27. října 1994 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele PhDr. V.B., zastoupeného advokátkou JUDr. M.Z., o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a OP, jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Stěžovatel se svým návrhem ze dne 16. března 1994 domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ve věci, vedené pod sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci, vedené pod sp. zn. . V občanském soudním řízení vůči odpůrci, OP, s. p., navrhoval uložení povinnosti uzavřít s ním smlouvu o vydání nemovitosti podle

Ve svém návrhu Obvodnímu soudu pro Prahu 4, podaném 30. března 1992, PhDr. V.B. uvedl, že svůj nárok na vydání nemovitosti uplatňuje v postavení oprávněné osoby podle , ve znění pozdějších předpisů, a to na vydání podílu devíti třiašedesátin dané nemovitosti, současně, pro případ, že v zákonné lhůtě neuplatní svůj nárok další oprávněné osoby, s poukazem na větu třetí citovaného zákona žádá vydání celé nemovitosti.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku sp. zn. zamítl žalobu navrhovatele, přičemž svůj výrok zdůvodnil následovně: "Je sice pravda, že ust. § 5 citovaného zákona uvádí, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá, je třeba rozumět pouze to, na co mají oprávněné osoby nárok, tedy týká se pouze těch případů, kdyby každé takové osobě vznikl nárok na vydání celé věci nebo celého podílu, když by ostatní osoby, které nárok neuplatnily, neexistovaly. Formulace citovaného zákonného ustanovení proto neodpovídá ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona, ale ust. § 3 odst. 2 citovaného zákona. Z uvedeného tedy vyplývá, že aplikace § 5 odst. 1 věty třetí cit. zákona není možná mezi několika spoluvlastníky, neboť nikdo z nich není oprávněnou osobou také k podílům spoluvlastníků, ale jen k podílu svému. Jiný výklad by byl v příkrém rozporu s obecně uznávanou zásadou, že nikdo, ani na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemůže nabýt více práv, než příslušelo jemu nebo jeho právnímu předchůdci." Z uvedené argumentace tedy plyne, že soud prvního stupně pro účely vydání věci ztotožnil pojem "celá věc" s pojmem spoluvlastnický podíl.

Ve svém odvolání ze dne 4. srpna 1993 navrhovatel při interpretaci věty třetí , ve znění pozdějších předpisů, argumentuje tvrzením, že jde o ustanovení privatizačního charakteru, které je analogické původní i novelizované dikci , ve znění pozdějších předpisů, a dále shledává účel daného zákonného ustanovení v zamezení vzniku spoluvlastnických vztahů mezi státem a fyzickými osobami. Odpůrce ve vyjádření ze dne 27. září 1993 k odvolání navrhovatele argumentuje interpretací, podle které "za celou věc je považován i spoluvlastnický podíl k nemovitosti".

Městský soud v Praze svým rozsudkem sp. zn. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž k tomuto závěru uvedl následující důvody: "Účelem , o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v letech 1948 - 1989, a obnovit původní vlastnické vztahy nebo vydat věc právním nástupcům původních vlastníků. Z toho plyne, že oprávněným osobám lze vydat pouze takové věci, které jim nebo jejich právním předchůdcům před přechodem na stát vlastnicky náležely. V tomto smyslu je třeba vykládat výše citované ustanovení věty třetí zákona i v případech, kdy předmětem vydání je věc, náležející původně více spoluvlastníkům. "Věcí celou" je v tomto případě třeba rozumět spoluvlastnický podíl. Vycházeje z toho, tedy ustanovení věty třetí zákona neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, případně osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle zákona v téže skupině, a které se přihlásily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle zákona, již není zmírněním majetkové křivdy, ale ve vztahu k takovým osobám by šlo o majetkový prospěch nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci."

Ve své ústavní stížnosti navrhovatel, kromě již uvedených důvodů, k uplatnění svého nároku uvádí i další argumenty:

1. Svou verzi, podle které zákon o mimosoudních rehabilitacích je nejenom charakteru restitučního, ale také privatizačního, dokládá skutečností, že v případě tzv. restitučních právních předpisů jde o předpisy zvláštní povahy s mnohými veřejnoprávními prvky. Z uvedeného důvodu odmítá také aplikaci modifikované UR (nemo plus iuris ad alium trans ferre potest, quam ipse habet), ve znění "nikdo nemůže nabýt více práva, než měl sám nebo právní předchůdce": v daném případě jednak podle názoru navrhovatele jde o vztah veřejnoprávní a ne soukromoprávní, a jednak nabyvatel nenabývá víc práv, než měl jeho právní předchůdce, kterým v daném případě je stát.

2. Navrhovatel dále poukazuje na doslovné znění § 5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích, obsahujícího povinnost vydat "věc celou". Odmítá možnost a přípustnost interpretovat termín "věc celá" ve smyslu spoluvlastnického podílu. Poukazuje přitom na konstrukci zákona, který neupravuje přechod vlastnického práva, nýbrž povinnost vydat věc, tudíž v daném kontextu by muselo jít o povinnost vydat část věci. Když však zákonodárce výslovně použil termínu "věc celá" a nikoli "věc", nebo "část věci odpovídající spoluvlastnickému podílu", upozorňuje navrhovatel na názor Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí, sp. zn. , podle kterého použil-li zákonodárce výslovně pojem "věc celá", nestalo se tak neúmyslně. Skutečnost, že si zákonodárce byl vědom rozdílu mezi povinností vydat "věc celou", a povinností vydat jenom "část věci odpovídající spoluvlastnickému podílu" dokazuje navrhovatel také vývojem zákonné úpravy, obsažené v V původním znění citovaného ustanovení se výslovně určuje rozsah oprávnění oprávněné osoby v závislosti na velikosti jejího podílu, vyplývajícího z citovaného zákona. , kterým byl novelizován, ponechal určení velikosti spoluvlastnických podílů v závislosti na , avšak navíc zakotvil kogentní ustanovení (odpovídající zněním větě třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích), stanovující povinnost vydat "celou věc" také v případě, jestliže nárok na vydání věci uplatní jenom některé z oprávněných osob (tj. také v případě, kdy nárok na vydání uplatní jenom podílový spoluvlastník).

Ve shodě s ústavní stížností nutno připomenout, že stejnou konstrukci, jaká je obsažena v , ve znění pozdějších předpisů, a také v větě třetí , ve znění pozdějších předpisů, zakotvil zákonodárce také v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů.

Ve svém vyjádření při ústním jednání právní zástupkyně navrhovatele zdůraznila souvislost podané ústavní stížnosti s právy, vyplývajícími z ustanovení d.

II.

K posuzované věci si Ústavní soud České republiky 23. března 1994 od Obvodního soudu pro Prahu 4 vyžádal spis, sp. zn. , a dne 24. března 1994 od Městského soudu v Praze vyjádření k ústavní stížnosti podle

Ve svém vyjádření ze dne 31. března 1994 JUDr. D.L., předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, uvádí: "Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 12. 1993, č. j. -27, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že na svých právních závěrech trvá a nemá co by k nim více dodal, odkazuje na odůvodnění svého rozsudku".

Ústavní soud si dále od Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 19. dubna 1994 vyžádal materiály (sněmovní tisky a těsnopisecké zprávy z jednání), vztahující se k projednávání zákonů č. , č. a č.

III.

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. (Obdobně Ústavní soud ČR judikoval v případech, vedených pod sp. zn.

IV. ÚS 23/93

(publikovaném pod č. 28, svazek l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky),

(publikovaném pod č. 5, svazek l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

V tomto smyslu považuje Ústavní soud za svou úlohu zabývat se nikoliv právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci.

K navrhovatelem namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z , jakož i a 3d, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanoveníd.

K dále tvrzenému porušení vlastnického práva, vyplývajícího z d, lze konstatovat následující: Podle tvrzení navrhovatele má oprávněná osoba podle , ve znění pozdějších předpisů, dvojí postavení: Prvním je postavení restituenta, druhým je postavení oprávněné osoby podle uvedeného zákona jako osoby privatizující majetek, který tato osoba nevlastnila a nevlastnili jej ani její právní předchůdci podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci, vedené pod

sp. zn.

, vyjádřil stanovisko, podle kterého: "Právní účinky restituce nastávají ex tunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Zákonná úprava restituce může však v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob, oprávněných žádat vydání věci." Zákonodárce v případě , o půdě, ve znění pozdějších předpisů, tak učinil v , v případě , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení .

Na restituce lze tedy vztáhnout ochranu podle d.

V dané věci však navrhovatel vystupuje nikoliv jako restituent, nýbrž jako oprávněná osoba v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku vůči povinnému, kterým je stát. Nejde tudíž o právo věcné, tedy ani o právo vlastnické a jeho ochranu nelze proto podřadit pod ustanovení d.

Z hlediska uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle , odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 27. října 1994

JUDr. Pavel Holländer

předseda Ústavního soudu České republiky