Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1156/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. Martina Aleše, 2/ Vladislava Burdy a 3/ Ing. Martina Fučíka, všech právně zastoupených Mgr. Ludmilou Hájkovou, advokátkou, sídlem Masarykova 634, Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. -456 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 103 Co 21/2022- 258, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 4D CONSTRUCT, s. r. o. (dříve MH CAPITAL, s. r. o.), sídlem Hackerova 573/6, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelů

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva zaručená , , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu obchodní společnosti MH CAPITAL, s. r. o., o určení vlastnického práva k pozemkům. Považoval kupní smlouvu ze dne 25. 4. 2016 za platnou a neshledal žádné důvody pro její neplatnost. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně a určil, že žalobkyně, nyní vedlejší účastnice, je vlastnicí sporných pozemků. Dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí nezachytila skutečný obsah právního jednání. Vyhodnotil smlouvu jako simulované právní jednání, kdy skutečná dohoda o převodu vlastnictví byla sjednána ústně, což odporuje zákonným požadavkům na písemnou formu, a vzhledem k této formální vadě považoval smlouvu za absolutně neplatnou.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž namítali, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, když provedl nové důkazy, které nebyly navrženy účastníky řízení. Tvrdili, že rozhodnutí bylo překvapivé, protože odvolací soud vycházel z jiného právního posouzení než soud prvního stupně. Poukazovali na porušení autonomie vůle smluvních stran a smlouvu považovali za platnou. Domnívali se, že výklad právních jednání je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle s tím, že neobsahovalo právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Uvedl, že odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou týkající se simulovaných právních jednání.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí není nutno na tomto místě podrobněji rekapitulovat, neboť jak jejich obsah, tak i průběh řízení je účastníkům dostatečně znám.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu při výkladu právního jednání. Rozhodnutí pro ně bylo překvapivé, protože odvolací soud vycházel z jiného právního posouzení, než soud prvního stupně. Odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že provedl důkazy, které nebyly navrženy účastníky řízení, a konečně stěžovatelé tvrdí, že nebyli řádně poučeni o možném jiném právním posouzení věci.

II.

Procesní předpoklady řízení

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona).

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. V poslední instanci rozhodoval Nejvyšší soud, přičemž obsahově se dovolací námitky shodují s nyní uplatněnými námitkami v ústavní stížnosti. Stěžovatelé tvrdili, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu právního jednání. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá jeho předchozí judikatuře, zejména při posuzování simulovaných právních jednání, a že se odvolací soud řídil zásadami, které Nejvyšší soud formuloval již v minulých rozhodnutích, například v rozsudku sp. zn. .

11. K námitce stěžovatelů stran překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí není překvapivé, pokud se opírá o skutkový stav známý účastníkům řízení a není založeno na nových, neznámých skutečnostech. Překvapivé rozhodnutí by bylo pouze tehdy, pokud by odvolací soud založil své posouzení na nových, neznámých skutečnostech, které nebyly v řízení projednány. Nejvyšší soud odkázal na své předchozí rozsudky, zejména sp. zn. a , kde se zdůrazňuje, že nepředvídatelné rozhodnutí nastane pouze v případě, kdy účastníci neměli možnost se na novou právní argumentaci připravit.

12. K poučovací povinnosti podle stěžovatelé tvrdili, že odvolací soud měl povinnost je poučit o jiném právním posouzení věci. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že poučovací povinnost se vztahuje na skutková tvrzení a důkazy, nikoli na právní hodnocení, a uvedl, že dvojinstančnost neznamená, že odvolací soud nemůže hodnotit důkazy jinak, než soud prvního stupně. K tomu Ústavní soud doplňuje, že poučovací povinnost soudu se vztahuje na skutkovou stránku věci, tedy na situace, kdy účastník neuvádí všechny podstatné skutečnosti nebo nenavrhuje důkazy potřebné k jejich prokázání. Pokud soud zjistí, že některé klíčové skutečnosti nebyly účastníkem dostatečně popsány, je jeho povinností upozornit na nutnost jejich doplnění. Nezahrnuje však informování účastníků o právním hodnocení věci.

13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nepředložili žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, a proto bylo jejich dovolání odmítnuto. Uvedený závěr nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat, neboť má za to, že výklad stěžovateli položených právních otázek byl v daném případě ústavně konformní.

14. Skutečnost, že se stěžovatelé s právním hodnocením obecných soudů neztotožňují, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelé nyní požadují po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy se danou problematikou zabývaly velmi podrobně a ve svých závěrech nepochybily.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu