Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2837/07

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 6. srpna 2008

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005 č. j. -143, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 č. j. -183 o odmítnutí stěžovatelova dovolání.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 č. j. -183 se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle a d, přičemž navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci v záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 6. 2005 č. j. -119 v částech, jimiž okresní soud co do částky 798 693,97 Kč (jistiny pohledávky) a částky 1 051 306,10 Kč (33% úroky z prodlení z 687 994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003) zastavil exekuci (nařízenou usnesením ze dne 24. 3. 2005 č. j. -10). Odvolací soud - po doplnění dokazování zprávou ČSOB, a. s., z 23. 11. 2005 - převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že povinná v souladu s a 2 , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, určila, že částkou 1 850 000 Kč plní dluh přiznaný exekučním titulem v pořadí jistiny z úvěrové smlouvy a jejího příslušenství. Protože úroky ke dni plnění činily 1 714 294,15 Kč, zanikl dluh povinné v rozsahu jistiny (798 693,97 Kč) a části příslušenství (1 051 306,10 Kč představující 33% úroky z prodlení z 687 994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003); v této části pohledávka přiznaná podkladovým rozsudkem zanikla a předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle ustanovení a odst. 4 byly splněny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z Nejvyšší soud dovolání, aniž by se věcí meritorně zabýval, odmítl, neboť neshledal podmínky přípustnosti ani podle ustanovení [ věta první, ].

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Námitky obsažené v ústavní stížnosti ohledně nesprávného určení výše dosud neuhrazených částek z exekučního titulu a neoprávněného zastavení exekuce v rozsahu více než 1 000 000 Kč, stejně jako námitky ohledně nesprávného právního posouzení věci, nepovažuje krajský soud za důvodné. Je přesvědčen, že jeho postupem nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ani k porušení jiného jeho ústavně zaručeného práva. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem o této ústavní stížnosti.

K ústavní stížnosti se vyjádřil též Nejvyšší soud, který konstatoval, že napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, jelikož neshledal z pohledu námitek uplatněných v dovolání (stěžovatel právní oponenturu závěrům odvolacího soudu nepřípustně založil na předpokladu existence jiného skutkového stavu, než jaký byl fixován odvolacím soudem) rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního právního významu ve smyslu a odst. 3 V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem o této ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zaměřil v prvé řadě na ústavněprávní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť reflektoval v tomto kontextu skutečnost, že pokud by dospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu, nálezem zrušujícím toto rozhodnutí by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí krajského soudu by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. V tomto smyslu by tak byla stížnost proti rozhodnutí krajského soudu předčasná.

Stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že napadl v dovolání usnesení odvolacího soudu námitkami právními, nikoli skutkovými, neboť namítal, že zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu nedovoloval učinit příslušný právní závěr o zániku pohledávek z exekučního titulu, a tudíž zastavit exekuci v rozsahu dle odvolacího soudu. Stěžovatel dále napadá názor dovolacího soudu, že výklad projevu vůle je skutkovým zjištěním. Při výkladu projevu vůle totiž soud musí na projev vůle (tj. zjištěný skutkový stav), který vzbuzuje nějaké nejasnosti, aplikovat určitou právní normu a s její pomocí a na jejím základě nejasnosti v projevu vůle eliminovat, pokud je to dle daných pravidel možné. Aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav je vždy právním posouzením věci.

Ústavní soud, vázán toliko petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním, se nejdříve zabýval ústavní konformitou té části napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud vyslovil, že "Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci) ... Dovolatelka brojí proti tomuto skutkovému závěru odvolacího soudu a staví proti němu vlastní (jiná) skutková tvrzení, jež ústí v závěr o neplatnosti jednostranného právního úkonu (určení dlužníka, který z více závazků plní). I když zpochybnila - v konečném důsledku - právní závěr odvolacího soudu o předpokladech zániku závazku plněním dlužníka, vyšla z předpokladu existence jiného ("správně" zjištěného) skutkového stavu. Skutkové námitky, ať již podřaditelné dovolacímu důvodu podle nebo podle , jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle nevýznamné, takže i právní oponentura (důsledky plynoucí z nich v poměrech ustanovení a 2 obch. zák.), kterou z nich dovolatelka dovozuje, je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenná.".

Z citované části napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že Nejvyšší soud postupoval při určení dovolacího důvodu uplatněného stěžovatelem tak, že uvedl absenci obsahového naplnění (dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Námitky stěžovatele Nejvyšší soud zhodnotil komplexně jako "skutkové", a následně uzavřel, že jako takové jsou podřaditelné pouze dovolacímu důvodu podle nebo podle , a tím v řízení o dovolání přípustném jen podle irelevantní.

Ústavní soud se otázkou, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle , z pohledu ústavnosti již zabýval, a to kupř. v nálezu

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), kde vyslovil právní názor, že "Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle vylučuje možnost připuštění dovolání podle , vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.". Ústavní soud neshledává důvod k odchýlení se od tohoto právního názoru a pro stručnost ohledně důvodů jeho přijetí odkazuje na citovaný nález. Obdobně ve své judikatuře rozhodl též např. nálezem

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417), nálezem

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), nálezem

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), a nálezem

sp. zn.

ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355).

Ze shora obsaženého tak plyne závěr, že pakliže Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyšel z právního názoru, že důvod dovolání podle eliminuje možnost připuštění dovolání podle , založil tím ve smyslu kupř. citovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

protiústavní stav.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení citovaného zákona zrušil. Dalšími námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí dovolacího soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť již shora uvedené vedlo ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Návrh stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu Ústavní soud odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu (srov. obdobný postup kupř. v nálezu

sp. zn.

). Stěžovateli se tak nyní otevírá prostor pro ochranu jeho ústavně zaručených práv a svobod v rámci soustavy obecných soudů.