Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4118/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, za účasti LYCKEBY AMYLEX, a. s., se sídlem v Horažďovicích, Strakonická 946, PSČ 341 01, identifikační číslo osoby 49790340, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šímou CSc., advokátem, se sídlem v Plzni,Purkyňova 43, PSČ 301 36, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2011, č. j. -125, takto:

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání navrhovatele usnesení ze dne 17. června 2010, č. j. -77, jímž Krajský soud v Plzni zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti Škrobárny Horažďovice, a. s., identifikační číslo osoby 46882171 (dále jen „společnost“), konané dne 4. července 2008, jímž bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře podle ustanovení a násl. , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení , , (dále též jen „“), odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného usnesení, nepředkládá.

Souladem ustanovení § 183i až § 183n obch. zák. s ústavním pořádkem se zabýval Ústavní soud – v obecné rovině – již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl nejen návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění po novele provedené ale i návrh na jejich zrušení před touto novelou (tj. ve znění rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu), aniž by ve vztahu k uvedenému znění zákona nález sp. zn. jakkoli modifikoval, a to přesto, že úprava práva výkupu ve znění před novelou provedenou neobsahovala „obligatorní dohled“ Komise pro cenné papíry.

Nejvyšší soud již opakovaně z tohoto důvodu neshledal námitku „protiústavnosti“ právní úpravy práva výkupu ve znění před novelou provedenou zásadně právně významnou a k jejímu posouzení nepřipustil dovolání. Učinil tak např. v usneseních ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. , ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. či ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. , jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Ve všech uvedených případech neshledal rozpor dotčené právní úpravy s ústavním pořádkem ani Ústavní soud, když ústavní stížnosti proti označeným usnesením, v nichž stěžovatel výslovně brojil i proti závěru o souladu dotčené právní úpravy výkupu s ústavním pořádkem, odmítl usneseními ze dne 15. června 2010, sp. zn. (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), ze dne 11. srpna 2010, sp. zn. (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ) a ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), uzavíraje, že „obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly (…) v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo“ (srov. důvody usnesení sp. zn. ), resp. že „i když k zásahu do vlastnického práva stěžovatele napadenými rozhodnutími nepochybně došlo, jednalo se o zásah na základě zákona a tudíž ospravedlněný podle článku 11 odst. 4 Listiny“ (srov. důvody usnesení sp. zn. ).

V usnesení ze dne 19. července 2010, sp. zn. , pak Ústavní soud – odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. – výslovně uvedl, že „závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavně konformní“.

Jelikož Ústavní soud ve výše označeném nálezu (a z něj vycházejících usneseních) neshledal rozpornou s ústavním pořádkem ani právní úpravu práva výkupu účastnických cenných papírů ve znění před novelou provedenou (jež k přijetí usnesení valné hromady nevyžadovala předchozí souhlas Komise pro cenné papíry), má Nejvyšší soud za to, že tato úprava je v souladu s ústavním pořádkem i poté, kdy bylo novelou provedenou , o nabídkách převzetí, bez náhrady vypuštěno ustanovení obch. zák. (upravující požadavek předchozího souhlasu České národní banky s přijetím usnesení valné hromady o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního akcionáře) a změnou ustanovení obch. zák. zaveden požadavek předchozího souhlasu České národní banky pouze k přijetí usnesení valné hromady o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti, jejíž účastnické papíry byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, na osobu hlavního akcionáře.

Na uvedeném závěru pak ničeho nemění (jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. , přijatém ve věci téhož dovolatele) ani nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2011, sp. zn. , v němž se Ústavní soud od závěrů formulovaných ve výše označených rozhodnutích odchýlil, když (v bodu 25 odůvodnění) dovodil, že nebyl-li ve znění před novelou obchodního zákoníku provedenou „upraven obligatorní dohled ČNB, je na základě výše uvedeného zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů.“

Je tomu tak už proto, že v uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval, zda je s ústavním pořádkem v souladu právní úprava práva výkupu účastnických cenných papírů účinná před novelou obchodního zákoníku provedenou , nikoliv právní úprava účinná od 1. dubna 2008, pro věc rozhodná. A jak je patrné z jeho odůvodnění, nelze je bez dalšího vztáhnout na právní úpravu účinnou od 1. dubna 2008 (srov. zejm. odstavec 26 odůvodnění, v němž Ústavní soud konstatuje, že „podřízení postupu při vytlačení menšinových akcionářů dozoru a kontrole ze strany Komise pro cenné papíry, resp. ČNB, představovalo zvláštní ochranné opatření reagující na nedostatky prvotní úpravy“, jakož i odstavec 29 odůvodnění, v němž Ústavní soud uvádí, že „byť si je vědom toho, že novelou obchodního zákoníku provedenou byl opuštěn požadavek souhlasu ČNB s výší protiplnění při nuceném výkupu akcií vztahujících se ke společnostem, jejichž účastnické cenné papíry nejsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, je při řešení projednávané věci vázán svou vlastní judikaturou (bod 23) a s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména pak s ohledem na to, že tehdy zcela nová úprava měla velice nízkou kvalitu a neobsahovala dostatečné právní garance ochrany práv menšinových akcionářů, nemohl z důvodu nezbytnosti ochrany základních práv menšinových akcionářů rozhodnout jinak.“).

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z otázky, zda lze za porušení zákazu zneužití většiny ve smyslu ustanovení § 56a odst. 1 obch. zák. považovat jednání hlavního akcionáře, který „výhradně svými hlasy schválil protiplnění ve smyslu § 183m obch. zák., o jehož výši musel sám vědět, že je nepřiměřené“. Již z formulace této otázky, jakož i z jejího následného rozvedení je zcela zjevné, že zneužitím má být schválení výše protiplnění, jež je, podle dovolatele, nepřiměřené. Avšak posouzení přiměřenosti výše protiplnění nemůže mít žádný význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle ustanovení § 183i a násl. obch. zák. (§ 183k odst. 5 obch. zák.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. ).

Nemůže-li se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele (tj. nemůže-li zvrátit rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu), nelze pro její posouzení dovolání připustit (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V souvislosti s uvedenou námitkou Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poukazuje na závěry, jež k zákazu zneužití většiny (upravenému v ustanovení § 56a obch. zák.) ve vztahu k institutu nuceného výkupu účastnických cenných papírů formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb. (viz odst. 52, 56 a 74 odůvodnění).

Konečně důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal ani k posouzení otázky, „jaká je lhůta pro svolání valné hromady, na jejímž pořadu jednání je uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů“, neboť tuto otázku Nejvyšší soud již vyřešil např. v usnesení ze dne 25. března 2008, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2008, pod číslem 131, v němž formuloval a odůvodnil závěr, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu, a podle kterého lhůta ke svolání valné hromady na žádost akcionáře podle § 183i obch. zák. činí 15 dnů. Na tam uvedených závěrech, k nimž se Nejvyšší soud (jak ostatně podotýká sám dovolatel) opakovaně přihlásil, pak neshledává důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a společnosti LYCKEBY AMYLEX, a. s. náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. ledna 2012

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu