Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3859/2010

26

Cdo 3859/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce T. M., zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, proti žalovanému JUDr. T. P., jako insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, o neplatnost výpovědi z nájmu bytů a o vzájemné žalobě o vyklizení bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. -110, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 2008, č. j. -76, ve znění opravných usnesení ze dne 22. ledna 2009, č. j. -80, a ze dne 29. července 2009, č. j. -91, výrokem I. vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď dlužníka (Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300) ze dne 19. dubna 2007 z nájmu žalobce k

„bytům číslo 2153/7 a číslo 2150/50 v budově evidované pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Praha, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, katastrální území Stodůlky“

(dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“), výrokem II. vyhověl rovněž vzájemnému návrhu dlužníka a žalobci uložil povinnost předmětné byty vyklidit a vyklizené odevzdat dlužníkovi do patnácti dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení žalobce a dlužníka.

Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dne 10. prosince 2008 odvolaní, které následně doplnil podáním ze dne 16. dubna 2009.

Po podání odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. – 256, s účinky od 17. dubna 2009, 9.30 hod., zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil JUDr. T. P., advokáta se sídlem v P. 1, D. 22. Protože řízení o vzájemné žalobě na vyklizení bytů (řízení, v němž měl žalovaný postavení žalobce a které nebylo v době prohlášení konkursu pravomocně skončeno) bylo prohlášením konkursu na majetek dlužníka ze zákona přerušeno, soud prvního stupně – přípisem ze dne 25. srpna 2009 – správně vyzval JUDr. T. P. (insolvenčního správce dlužníka), aby ve lhůtě jednoho měsíce soudu sdělil, zda navrhuje pokračování v řízení (o vzájemné žalobě na vyklizení bytů). Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 25. září 2009 insolvenční správce dlužníka navrhl, aby v tomto řízení bylo pokračováno. Dnem, kdy soudu prvního stupně došel citovaný návrh na pokračování v řízení o vzájemné žalobě na vyklizení bytů (tj. 25. září 2009), se insolvenční správce stal účastníkem tohoto řízení na straně žalovaného (v řízení o vzájemné žalobě na vyklizení bytů měl tento účastník postavení žalobce – viz výklad shora) namísto dlužníka ( , o úpadku a způsobech jeho řešení / /, ve znění pozdějších předpisů).

Následně – k odvolání žalobce – Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2010, č. j. -110, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku II. o vyklizení předmětných bytů a v nákladovém výroku III.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že vlastníkem předmětných bytů bylo Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (dále jen „bytové družstvo“), že ve dnech 22. února 1993 a 5. dubna 1993 uzavřeli bytové družstvo a M. M. (tehdejší manželka žalobce) smlouvy o uzavření budoucích smluv o majetkovém převodu předmětných bytů z družstevního majetku (dále jen „smlouvy o budoucích smlouvách“), že ve smlouvách o budoucích smlouvách se bytové družstvo zavázalo uzavřít s M. M. smlouvy o převodu předmětných bytů „do 90 dnů ode dne, kdy nabyde právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“, že dům, v němž se nacházejí předmětné byty, byl zkolaudován „nejpozději k datu 16. 11. 1999“ a že téhož dne (tj. 16. listopadu 1999) bytové družstvo opatřilo smlouvy o budoucích smlouvách dodatkem, podle něhož tyto smlouvy zůstávají k tomuto dni v platnosti. Vzal rovněž za zjištěno, že smlouvou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a společného bydlení ze dne 1. prosince 1999 si M. M. a žalobce v rámci rozvodu jejich manželství vypořádali společné jmění manželů mimo jiné tak, že předmětné byty získá od bytového družstva do vlastnictví žalobce.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že žalobci nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných bytů. Poté rovněž dovodil, že – „nedošlo-li k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí a nemá-li žalobce právní titul k užívání předmětných bytových jednotek“ – nejde ze strany žalovaného o šikanózní výkon práva ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II., jímž bylo – s odkazem na ustanovení obč. zák. – vyhověno vzájemné žalobě na vyklizení předmětných bytů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “). V dovolání – s odkazem na „argumentaci, o níž opřel své odvolání“ – vyjádřil především nesouhlas s právním názorem, že mu nesvědčí právní titul k užívání předmětných bytů. Dále namítl, že je nesprávný závěr obou soudů „o bytové náhradě“. V této souvislosti zejména zdůraznil, že soudy pochybily, pokud nezohlednily argumenty, které uplatnil s odkazem na ustanovení obč. zák., a zároveň jim vytkl, že se omezily toliko na zkoumání, zda mu svědčí právní titul k užívání předmětných bytů a již se nezabývaly okolnostmi, na jejichž základě předmětné byty do současné doby užívá. S poukazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pak uvedl, že bytové družstvo po dobu zhruba šestnácti let nijak nezpochybňovalo jeho právo na užívání předmětných bytů, že ho navíc utvrzovalo, že mu byty v budoucnu převede do vlastnictví, a že tak byl v dobré víře, že mu svědčí platný titul k užívání předmětných bytů, přičemž „soudy předjímanou neplatnost právního titulu k užívání bytů nezpůsobil“. Dodal, že po celou dobu, co byty se svou rodinou užívá, je udržoval, zveleboval a investoval do nich nemalé finanční prostředky. Měl tudíž za to, že výkon práva realizovaný vzájemnou žalobou na vyklizení předmětných bytů je v rozporu s dobrými mravy a měl být proto přinejmenším „podmíněn zajištěním odpovídající bytové náhrady“. Nadto vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na uvedené okolnosti mohly soudy za použití obč. zák. vzájemnou žalobu na vyklizení předmětných bytů i zamítnout. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů správně žalobci nepřisoudily bytovou náhradu, o níž jednak nežádal a jednak na ni ani neměl nárok; navíc měl za to, že podmínění vyklizovací povinnosti žalobce bytovou náhradou by mělo za následek „vznik nákladů zatěžujících majetkovou podstatu a tedy poškozujících insolvenční věřitele“. Poté vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – brojil proti potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , výjimečně pak také dovolací důvod podle (který však – s přihlédnutím k obsahu dovolání / / – nebyl uplatněn); nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle (který také nebyl uplatněn).

Dovolací soud především nepokládá za zásadně právně významnou otázku, zda žalobci svědčí právní titul k užívání předmětných bytů. Je tomu tak proto, že ve vztahu k této otázce dovolatel neuvedl žádné dovolací důvody ( ). Jeho odkaz na obsah podání učiněných v průběhu předchozího řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na argumentaci, o níž opřel své odvolání) totiž nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jde-li o otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, je zapotřebí zdůraznit následující. Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Současně však opakovaně judikoval, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení přisoudit zásadní právní význam (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. září 2004, sp. zn. , ze 17. srpna 2005, sp. zn. , z 31. července 2008, sp. zn. , a z 13. ledna 2011, sp. zn. ). Dovolací soud zastává rovněž názor, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat i v případech, kdy při posouzení věci podle obč. zák. odvolací soud nezohlednil všechny v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2011, sp. zn. ). Protože z posléze uvedených důvodů jde o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž dovolatel odkázal v dovolání, z 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady ( obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.

V projednávaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce užívá předmětné byty bez právního důvodu. Správnost tohoto právního závěru nebyla v dovolání relevantním způsobem zpochybněna (viz výklad shora). Za této situace dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí vzájemného návrhu na vyklizení předmětných bytů nemají z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě žádný právní význam okolnosti uvedené v dovolání, z nichž dovolatel usuzoval na výkon práva bytového družstva v rozporu s dobrými mravy. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolateli nesvědčí nájemní poměr k předmětným bytům. Přitom podle přesvědčení dovolacího soudu ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§ 685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem, tedy právního úkonu, který v daném případě nebyl uzavřen.

Zároveň však dovolací soud zastává názor, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) v rozporu s citovanou judikaturou neposoudil okolnosti významné pro úvahu, zda v tomto případě lze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečně vázat vyklizení předmětných bytů na zajištění bytové náhrady. V naznačených souvislostech totiž nebylo možné bez dalšího opomenout skutková tvrzení (uplatněná již v řízení před soudem prvního stupně), že v roce 1997 byly mezi dovolatelem a bytovým družstvem uzavřeny smlouvy týkající se předmětných bytů označené jako „nájemní smlouvy“, že v těchto smlouvách byl „nájem“ bytů sjednán jako bezúplatný a že měl trvat až do vložení vlastnického práva k předmětným bytům do katastru nemovitostí ve prospěch dovolatele (resp. jeho bývalé manželky). Je tomu tak proto, že tyto okolnosti (pokud by byly prokázány) ve spojení s dalšími okolnostmi souzené věci, které z provedených důkazů alespoň vyšly najevo (tj. že v roce 1993 bytové družstvo předalo byty dovolateli s odkazem na smlouvy o budoucích smlouvách, že dne 16. listopadu 1999 opatřilo smlouvy o budoucích smlouvách dodatkem, že k dnešnímu dni zůstávají v platnosti, a že dne 19. dubna 2007 dalo dovolateli výpověď z „nájmu“ předmětných bytů), přinejmenším nasvědčují tomu, že dovolatel předmětné byty nejméně od roku 1997 užíval v přesvědčení, že ho k tomu opravňuje platný právní titul. Konečně nelze při úvaze o podmínění vyklizovací povinnosti zajištěním bytové náhrady přehlédnout ani to, že na základě smluv o budoucích smlouvách uhradil dovolatel bytovému družstvu relativně vysoké částky coby předpokládané kupní ceny za předmětné byty a že bytové družstvo závazkům z uvedených smluv nedostálo (smlouvy o převodu bytů s ním /resp. s jeho bývalou manželkou/ v dohodnutých termínech neuzavřelo). Zbývá dodat, že prohlášení konkursu na majetek bytového družstva (jakož i samotný vzájemný návrh na vyklizení předmětných bytů) pak jen vypovídá o tom, že již nelze očekávat, že by se tato situace do budoucna změnila.

Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z vyložených důvodů neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle tak byl uplatněn opodstatněně.

Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (viz opět výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. srpna 2011

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu