Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2590/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. -150, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2004, č. j. -133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného Ivana Nováka (manžela žalované) Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. -113, zrušil v pořadí první vyhovující rozsudek Okresního soudu Praha-západ (soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2002, č. j. -79, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. -133, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované a dřívějšího žalovaného I. N. (dále jen „dřívější žalovaný“) k „bytu o velikosti 2+1 v I. poschodí domu čp. 304 v H. ulici v M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované a dřívějšímu žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím Městského národního výboru v M., odboru komunálního hospodářství a služeb, ze dne 3. března 1988 přidělen žalované, že žalovaná a dřívější žalovaný odmítli žalobkyni poskytnout součinnost při prováděné rekonstrukci předmětného domu (neumožněním přístupu řemeslníků do bytu) a že z tohoto důvodu není předmětný byt napojen na horkovod a nefunguje zde kanalizace. Dále také zjistil, že syn žalobkyně J. V., jemuž je více jak třicet let, nemá vlastní byt, že v současnosti bydlí ve sklepních prostorách předmětného domu, které však nejsou bytem, že žalovaná a dřívější žalovaný mají (od roku 1995) ve společném jmění dům č. p. 73 v Ř., sestávající z kuchyně, dvou pokojů a sociálního zařízení (dále jen „dům v Ř.“), že rodina žalované bydlí v domě v Ř. a předmětný byt neužívá, že dřívější žalovaný dojíždí do zaměstnání a dcera žalované a dřívějšího žalovaného do školy do M. a že vzdálenost Ř. od M. je téměř zanedbatelná. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle , g/ a h/ , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Podle soudu prvního stupně je totiž v daném případě dána potřeba předmětného bytu pro syna žalobkyně (výpovědní důvod podle ob.č zák.), žalovaná a dřívější žalovaný mají dva byty (vedle předmětného bytu ještě dům v Ř.) a přitom nejde o případ, kdy by na nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť bydlení v domě v Ř., u něhož je rovněž zahrada, jim poskytuje vyšší standart bydlení a každodenní dojíždění do zaměstnání či školy do M. není vzhledem ke vzdálenosti Ř. od M. vyloučeno (výpovědní důvod podle obč. zák.), a v předmětném bytě nebydlí proto, že svou bytovou potřebu uspokojují bydlením v domě v Ř. (výpovědní důvod podle obč. zák.).

K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. -150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu k žalované tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že její nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil jí povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno (poskytnuto) přístřeší; ve vztahu k dřívějšímu žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že u dřívějšího žalovaného není dána pasivní věcná legitimace, neboť podle , , ve znění po novele provedené , se právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící první žalované, transformovalo ke dni 1. ledna 1992 na její právo nájmu a dřívější žalovaný pouze odvozoval své právo v bytě bydlet od užívacího a následně nájemního práva žalované (manželky). Proto žalobu ve vztahu k němu zamítl. Ohledně žalované pokládal za správný závěr soudu prvního stupně o naplněnosti výpovědních důvodů podle a g/ obč. zák. Současně dovodil, že výpovědní důvod podle obč. zák. není ve vztahu k ní naplněn, neboť „žalobkyně přistoupila k provádění rekonstrukce svého domu, včetně sporného bytu, aniž by měla souhlas žalované“, přičemž „za situace, kdy došlo k odpojení elektřiny, vody, topení apod., nezbylo žalované nic jiného, aby se přestěhovala do jiného bytu“. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal – s odkazem na ustanovení ve spojení s věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle V dovolání především namítla, že „se svojí rodinou byla chováním pronajímatelky … postavena do situace, že jí nezbývalo nic jiného, než si opatřit byt, aby měla s rodinou kde bydlet a nešlo tedy o její „svobodné“ rozhodnutí užívat dva byty, ale o naprostou nezbytnost“. V této souvislosti označila za otázku zásadního právního významu otázku, „zda pronajímatel, který sám znemožnil nájemci užívání bytu, k němuž má právo nájmu, může použít výpovědní důvod podle ust. obč. zák. za situace, kdy nájemce je nucen opatřit si jiný byt, neboť jinak by neměl s rodinou kde bydlet“. Užití výpovědního důvodu podle obč. zák. je proto za této konkrétní situace podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy. Dále uvedla, že „v rozporu s dobrými mravy je takové právní posouzení věci, které nepřiznává dovolatelce právo na rovnocenný náhradní byt při existenci výpovědního důvodu podle obč. zák., pokud si v tísni a nouzi byla nucena sama opatřit si bydlení pro svojí rodinu z důvodu již několikrát shora uvedených“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že jí žalovaní dne 30. listopadu 2004 předmětný byt předali, což doložila protokolem o převzetí bytu ze dne 30. listopadu 2004. Ohledně věci samé odkázala na provedené důkazy.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu a 4

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o určení, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a o uložení vyklizovací povinnosti žalované z bytu, se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích žalobkyně a žalované byly – ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák. – v této části posouzeny soudy obou stupňů stejně). Byť odvolací soud označil i tento výrok svého rozsudku ve věci samé jako „měnící“, jde ve skutečnosti o výrok potvrzující.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními a c/

Podle nemůže být dovolání přípustné proto, že soud prvního stupně rozhodl (v tomto výroku) ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném (v tomto výroku) dovoláním napadeným rozsudkem.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval posouzením rozporu výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) otázkou, zda uplatnění výpovědního důvodu podle obč. zák. není – vzhledem k tvrzeným okolnostem – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (podle obč. zák.), jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení přisoudit zásadní právní význam. To tím spíše, že vzhledem k závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. (správnost tohoto závěru nebyla dovoláním napadena) může mít uvedená otázka zásadní vliv na vymezení práv a povinností účastníků zejména ve vztahu k přisouzené bytové náhradě (srov. a obč. zák. a naproti tomu ustanovení a věty první a druhé obč. zák.). Přitom v naznačených souvislostech nelze opomenout ani to, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány ( ). Má-li rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zásadní právní význam, stává se tím dovolání – proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku – přípustné podle Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou vyplývá z ustanovení , neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Soudní praxe dovodila, že i když je výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (z tohoto výpovědního důvodu) vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody na straně toho, kdo je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Přestože byly v řízení tvrzeny okolnosti, které mohly mít význam pro posouzení rozporu výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými mravy – ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. vyjádření na č. l. 38 – 39 spisu, účastnickou výpověď dřívějšího žalovaného před soudem prvního stupně dne 4. prosince 2001, zprávu na č. l. 65 spisu, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 85 spisu, protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. září 2003, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 138 – 139 spisu), odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle použit opodstatněně.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou přisouzené bytové náhrady pro žalovanou.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu