Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3306/2011

26

Cdo 3306/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V. F.

, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích – Semtíně, Semtín 81, proti žalované

J. F.

, zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o uložení povinnosti strpět užívání části rodinného domu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. září 2010, č. j. -553, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. března 2010, č. j. -510,

se zastavuje

.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. září 2010, č. j. -553,

se zrušuje

a věc

se

vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby původně žalovaný Z. F. (dále též jen „původně žalovaný“) strpěl, resp. umožnil jí užívání

„jednoho obytného pokoje, kuchyně, koupelny a WC, nacházejících se v přízemí domu čp. 269 v Z. ul. v části obce M. na stavební parcele č. 359, vše v katastrálním území M. n. L., obec M., zapsaného na LV č. 1061 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice“

(dále jen „předmětné místnosti“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).

Rozsudky Okresního soudu v Pardubicích (soudu prvního stupně), a to vyhovující ze dne 2. srpna 2007, č. j. -81, a zamítavý ze dne 18. září 2008, č. j. -209, byly k odvolání původně žalovaného (první z nich) a žalobkyně (druhý z nich) zrušeny usneseními Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích jako soudu odvolacího ze dne 27. března 2008, č. j. -140, a ze dne 5. března 2009, č. j. -290; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení následujícím po zrušení druhého (zamítavého) rozsudku soud prvního stupně nejprve k návrhu žalobkyně usnesením ze dne 18. ledna 2010, č. j. -495, rozhodl (podle a 2 , , ve znění před novelou provedenou ), že na místo původně žalovaného Z. F. vstupuje do řízení (jako žalovaná) J. F. (jeho dcera a nynější vlastnice předmětného domu). Poté rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 25. března 2010, č. j. -510, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výrok III.).

Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně a původně žalovaný uzavřeli v roce 1987 manželství a poté společně bydleli v předmětném domě, který byl ve výlučném vlastnictví původně žalovaného. V důsledku manželského konfliktu byly žalobkyně a její dcera I. donuceny se v květnu 2005 z předmětného domu nedobrovolně odstěhovat – původně žalovaný jim bydlení v domě různými způsoby znepříjemňoval až znemožňoval. Od té doby dočasně žijí ve společné domácnosti v bytě matky žalobkyně. Následně bylo manželství žalobkyně a původně žalovaného pravomocně rozvedeno dne 18. dubna 2006. Poté, co se žalobkyně v tomto řízení (zahájeném žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 11. října 2006) počala domáhat realizace svého práva bydlet v domě do zajištění bytové náhrady, jí původně žalovaný v letech 2007 až 2009 zaslal řadu nabídek nájemních bytů inzertního charakteru. Současně se obrátil na obec M. s žádostí na zajištění bytové náhrady pro žalobkyni. V návaznosti na to obec M. v roce 2009 nabídla žalobkyni možnost ubytování v objektu Seniorcentra M. a předložila jí návrh na uzavření nájemní smlouvy. Přitom uvedená nabídka byla omezena výhradně na osobu žalobkyně; dcera I. by se s ní do zmíněného objektu přestěhovat nemohla. Darovací smlouvou ze dne 30. července 2009 původně žalovaný převedl vlastnické právo k předmětnému domu na žalovanou a právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované nastaly ke dni 4. srpna 2009. Do katastru nemovitostí bylo vloženo rovněž věcné břemeno „bytu“ zřízené zmíněnou darovací smlouvou ve prospěch původně žalovaného, který na jeho základě nadále předmětný dům užívá k bydlení.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v bytě (nemovitosti určené k bydlení) ve vlastnictví druhého manžela, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že právní postavení rozvedeného manžela při zániku právního důvodu bydlení v bytě ve vlastnictví druhého manžela je – při absenci výslovné právní úpravy – třeba posoudit analogicky podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“); druh bytové náhrady je pak nutno určit – opět analogicky ( obč. zák.) – podle věty druhé obč. zák. V návaznosti na to však dospěl k závěru, že právo žalobkyně bydlet v domě do zajištění bytové náhrady (náhradního bytu) nepůsobí vůči žalované, která není a ani nebyla v žádném rodinněprávním vztahu k žalobkyni. S přihlédnutím k tomu uzavřel, že žalobkyně se nemůže vůči žalované úspěšně domáhat, aby jí umožnila (strpěla) užívání předmětných místností. Dodal, že navíc – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – žalobkyni již byla odpovídající bytová náhrada (náhradní byt) zajištěna původně žalovaným. Proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. -553, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé I. a v nákladovém výroku III. a změnil ho v nákladovém výroku II.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vzal též za prokázáno, že nabídka jakýchkoli bytů k pronájmu v obci M. je dlouhodobě minimální; relevantní nabídka se týká oblasti Pardubic, Chrudimi, Holic a blízkého okolí. Následně se ztotožnil rovněž s právním názorem, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v bytě ve vlastnictví druhého manžela, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 4. září 2002, sp. zn. – dovodil, že právo rozvedeného manžela užívat byt do zajištění bytové náhrady se váže k bytu, z něhož je vyklizován, a nikoli k osobě druhého z manželů. Na základě toho pak dovodil, že právo žalobkyně v předmětném domě bydlet do zajištění bytové náhrady tedy působí i vůči žalované. Poté se zabýval otázkou, zda toto právo již nezaniklo zajištěním odpovídající bytové náhrady (náhradního bytu) pro žalobkyni. V této souvislosti zdůraznil, že náhradní byt jí nebyl zajištěn, neboť nabídky nájemních bytů inzertního charakteru nejsou způsobilé prokázat zajištěnost bytové náhrady; možnost ubytování v objektu Seniorcentra M. nesplňuje parametry náhradního bytu, který musí být způsobilý zajistit (lidsky důstojné) ubytování nejen pro toho, kdo má byt vyklidit, ale i pro členy jeho domácnosti (v daném případě pro dceru žalobkyně I.). Uzavřel, že žalobkyni tedy nadále svědčí právo bydlet v předmětném domě do zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Podle jeho názoru je však namístě jí toto právo odepřít, neboť ho uplatňuje v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti poukázal zejména na to, že „všechny …(nabízené) byty odmítala“, byť – vzhledem k současné realitě na trhu s byty v obci M. a okolí – by je jinak (pokud by byla náležitě prokázána jejich zajištěnost) bylo možné považovat za odpovídající bytové náhrady (zde odkázal na nález Ústavního soudu České republiky vydaný ve věci sp. zn. ). Dodal, že současně od ní bylo možné spravedlivě očekávat, že vyvine i vlastní úsilí k získání vhodných prostor k bydlení; žalobkyně však „byla po dobu 4 let pasivní a jen vyčkávala rozhodnutí soudu“, ačkoli „mohla využít nabídky trhu s byty“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudkům obou soudů podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „ “ , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). V dovolání vyjádřila nesouhlas s právním názorem, že své právo na bydlení uplatňuje v rozporu s dobrými mravy. Měla za to, že odvolací soud neměl k její tíži zohlednit současnou (od podání žaloby změněnou) realitu na trhu s byty, jestliže se – v intencích právních závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu, na který odkázal – nezabýval tím, zda původně žalovaný skutečně vynaložil veškeré úsilí nutné k tomu, aby jí zajistil náhradní byt. Podle jejího mínění tomu tak nebylo, neboť jediná – ovšem nevyhovující – reálná nabídka bytové náhrady byla možnost bydlení v Seniorcentru v M.; jinak žádná další nabídka nájemních bytů, které jí předložil původně žalovaný, nebyla doložena konkrétním návrhem nájemní smlouvy již podepsaným budoucím pronajímatelem. Dále rovněž uvedla, že se opakovaně snažila zajistit obecní byt, a to jak v obci M. tak v blízkém okolí, avšak nebyla úspěšná, jelikož nesplňovala podmínky (dlouhodobý pobyt v obci nebo zaměstnání v obci) pro zařazení do pořadníku na obecní byty. Namítla, že odvolací soud jí tudíž nemohl klást k tíži ani to, že sama nevyvíjela dostatečnou aktivitu (byla pasivní) při hledání vhodných prostor k bydlení pro sebe a svoji dceru. Podle jejího názoru navíc okolnosti, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru, že své právo bydlení v současné době uplatňuje v rozporu s dobrými mravy, nemají oporu v provedených důkazech. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Na uvedené vyjádření reagovala žalobkyně podáním ze dne 5. května 2011, v němž obsáhle zrekapitulovala skutkové pozadí sporu a žádala, aby toto podání bylo považováno za součást jejího dovolání, a dále rovněž podáním ze dne 23. dubna 2012.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. března 2010, č. j. -510, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. března 2010, č. j. -510, zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Poté shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas (k podáním žalobkyně z 5. května 2011 a z 23. dubna 2012 však nepřihlížel, neboť byla doručena až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání / /), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Následně se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ (ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

O ustanovení přípustnost dovolání v daném případě opřít nelze už proto, že ačkoli soud prvního stupně v rozsudku, potvrzeném napadeným rozhodnutím, rozhodl jinak (žalobu zamítl), než ve svém předchozím (v pořadí prvním) vyhovujícím rozsudku, dovolatelka v dovolání nenapadla právní názor odvolacího soudu, jehož závaznost by byla příčinou uvedené diformity (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. , uveřejněné pod č. 69 v sešitě č. 7-8 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle ustanovení obč. zák. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Navíc je nutno zdůraznit, že alespoň zčásti uvedené okolnosti tvrdila až v dovolání a tím uplatnila tzv. „skutkové novoty“, což je v dovolacím řízení vyloučeno ( ).

Správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení obč. zák., však dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – zpochybnila rovněž námitkami podřaditelnými pod způsobilý dovolací důvod podle

V rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky – s odkazem na svá dřívější rozhodnutí z 2. září 2004, sp. zn. , ze 17. srpna 2005, sp. zn. , z 31. července 2008, sp. zn. , a z 13. ledna 2011, sp. zn. – dovodil, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat i v případech, kdy při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil okolnosti, jež pro právní posouzení věci podle citovaného ustanovení neměly právní význam, a naopak opomněl některé (všechny) v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení alespoň tvrzeny. Protože z posléze uvedených důvodů jde o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky rozporu výkonu práva, realizovaného žalobou podanou v této věci, s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že právní postavení rozvedeného manžela nevlastníka při vyklizení domu ve vlastnictví druhého z rozvedených manželů je zapotřebí posoudit analogicky podle § 713 odst. 1 obč. zák. a jde-li o formu bytové náhrady, použije se – opět analogicky – ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; jinak řečeno takovému rozvedenému manželovi přísluší při vyklizení náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování. Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vyšel, neboť je výrazem ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. dubna 1999, sp. zn. , z 29. srpna 2000, sp. zn. /uveřejněné pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, ze 14. prosince 2000, sp. zn. , z 8. ledna 2001, sp. zn. /uveřejněné pod C 16 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze 17. ledna 2001, sp. zn. /uveřejněné pod C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze 4. srpna 2005, sp. zn. , z 23. března 2006, sp. zn. , či z 30. května 2007, sp. zn. ), která rovněž dovodila, že i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy.

V uvedených souvislostech však nelze opomenout, že již v rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura), vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá.

Může-li ten, kdo má byt vyklidit, uplatnit právo na bytovou náhradu pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu, svědčí mu právo v bytě bydlet do jejího zajištění, tj. není povinen se z bytu vystěhovat, dokud pro něj není bytová náhrada zajištěna (srov. § 712 odst. 6, § 713 odst. 1 větu první a § 714 větu druhou obč. zák.). Právo na bydlení v bytě do zajištění bytové náhrady přitom požívá soudní ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. března 2002, sp. zn. /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod C 1078 ve svazku č. 15 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/, z 9. října 2002, sp. zn. , a z 18. září 2008, sp. zn. /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 127 v sešitě č. 9 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura/). Z toho vyplývá, že osoba, která nemá povinnost vyklidit byt dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, je oprávněna u soudu uplatnit, aby vlastník bytu (bytového domu), který jí v jejím užívání brání, její užívání bytu trpěl. V takovém řízení (v řízení, v němž žalobce uplatňuje své právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, která mu vyplývá z pozitivní právní úpravy nebo její analogické aplikace) jí však soud nemůže bytovou náhradu pro rozpor s dobrými mravy odepřít, neboť bez toho, že by jí bylo umožněno byt užívat, se nedomůže řízení o vyklizení bytu (vlastník bytu /bytového domu/ nepovede takovéto řízení proti osobě, která byt neužívá), v kterémžto řízení naopak připadá v úvahu odepření bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy. Ostatně ustálená soudní praxe v obdobných souvislostech již dovodila, že osoba, která nemá povinnost byt vyklidit dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, je oprávněna u soudu uplatnit, aby vlastník trpěl její užívání bytu, přičemž v tomto řízení nemůže být právně významná otázka, zda výkon tohoto práva je v souladu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. března 2002, sp. zn. , a z 20. února 2002, sp. zn. , uveřejněné pod C 1078 ve svazku 15 a pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále ze 4. prosince 2008, sp. zn. ).

Odvolacímu soudu tedy lze přisvědčit v názoru, že i na výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění (dosud nepřisouzené) bytové náhrady je v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), však může být právně relevantní pouze v řízení o vyklizení bytu, nikoli v řízení o žalobě, kterou žalobce uplatňuje své právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, vyplývající mu z pozitivní právní úpravy nebo její analogické aplikace. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti, které odvolací soud pokládal za rozhodné po posouzení věci podle obč. zák., mohou být právně významné pouze v řízení o vyklizení bytu; v poměrech projednávaného případu jsou však právně nevýznamné. Dovolací důvod podle tudíž byl užit opodstatněně.

Lze uzavřít, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace není rozsudek odvolacího soudu správný. Dovolací soud ho proto podle věty za středníkem zrušil a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 17. července 2012

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu