Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2366/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni M. Z. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní D. Z. a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 1999, č. j. -22, zamítl žalobu na úpravu užívání „bytu o rozloze 2 + 1+ komora s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu č. p. 575 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně M. Z. (dále též jen „žalobkyně“) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. dubna 2000, č. j. -50, připustil změnu žaloby podle přednesu u odvolacího jednání dne 10. dubna 2000 (výrok označený jako I.), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní M. Z. a žalovaným změnil tak, že žalobě této žalobkyně na úpravu užívání předmětného bytu vyhověl (výrok označený jako II.), vyslovil, že ve vztahu k žalobkyni D. Z. zůstává rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé nedotčen, rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že jejich náhrada se této žalobkyni nepřiznává (výrok označený jako III.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky označené jako IV. a V.).

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalobkyně M. Z. a žalovaný byli manželé, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 1996, č. j. -20, a že žalobkyně D. Z. je jejich dcera. Poté rovněž zjistily, že za trvání manželství bydleli v předmětném bytě, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho bratra V. Z., a že spoluvlastníci domu se na uvedeném užívání bytu (bydlení žalovaného s rodinou v předmětném bytě) dohodli. Nakonec vzaly za zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 1997 ve spojení s usnesením ze dne 8. srpna 1997 byl ve věci sp. zn. schválen mezi spoluvlastníky domu na straně jedné a žalobkyněmi na straně druhé smír, v němž se M. a D. Z. zavázaly předmětný byt vyklidit a vyklizený spoluvlastníkům domu odevzdat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Z uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyním – na základě rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4 – svědčí tzv. právo bydlení v předmětném bytě do zajištění přiměřeného náhradního bytu, jehož obsahem je právo žalobkyň byt k bydlení užívat a povinnost spoluvlastníků předmětného domu toto užívání strpět. Soud prvního stupně však uzavřel, že přesto žalobkyním „nepřísluší právo domáhat se samostatného užívání jednotlivých pokojů v předmětném bytě“, neboť „takovéto oprávnění … nevyplývá z žádného zákonného ustanovení“. Naproti tomu odvolací soud ve vztahu k žalobkyni M. Z. v tomto ohledu dovodil, že právo bydlení je co do svého obsahu a rozsahu stejné jako právo nájmu bytu, a pokračoval, že za této situace „má rozvedená manželka právo domáhat se určení rozsahu užívání předmětného bytu, a to analogicky dle o. z. ( , , ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Správnou neshledal ani námitku o nedostatku pasivní věcné legitimace. Byl-li předmětný byt podle dohody spoluvlastníků domu určen pro užívání rodiny žalovaného, je jen věcí žalovaného a jeho bývalé manželky (nikoliv také dalšího spoluvlastníka předmětného domu), jak bude bydlení v bytě realizováno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „ “). V dovolání uplatnil dovolací důvod podle (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu namítl, že jeho právo užívat předmětný byt se opírá o vlastnické, resp. spoluvlastnické právo k předmětnému domu, že toto právo je omezeno pouze spoluvlastnickým právem jeho bratra, a že za této situace je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo-li rozhodnuto o jeho právu užívat pouze část bytu, specifikovanou ve výroku napadeného rozsudku. Na rozdíl od odvolacího soudu pokládá žalovaný za právně významné skutkové zjištění, že žalobkyně se v předmětném bytě nezdržuje od 14. dubna 1997. Vzhledem k uvedenému zjištění se totiž měl odvolací soud podle názoru žalovaného zabývat posouzením věci podle obč. zák., tj. posouzením, zda s ohledem na tuto skutečnost a další občanskoprávní spory, vedené u soudu prvního stupně, nejde ze strany žalobkyně o tzv. šikanu. Současně namítl, že napadené rozhodnutí je nevykonatelné. Především totiž není jasné, zda „ … a komoru, nacházející se na pravé straně se samostatným vchodem …“ je oprávněn užívat žalovaný sám nebo společně se žalobkyní. Rozhodnutí je však podle názoru žalovaného nevykonatelné rovněž proto, že účastníkem řízení nebyl druhý spoluvlastník předmětného domu – bratr žalovaného. Byť mezi spoluvlastníky předmětného domu došlo k dohodě o užívání bytů, nacházejících se v domě (tj. rovněž předmětného bytu), nebyla dohodou upravena otázka užívání stavebního pozemku, zahrady a společných prostor v domě, tedy prostor a věcí, které by musela žalobkyně v souvislosti s užíváním bytu rovněž (spolu)užívat. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. dubna 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a odst. 2 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Napadený rozsudek byl proto podle a 3 přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( a b/ ); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Právní vztah, který je předmětem sporu v projednávané věci, byl založen smírem, uzavřeným mezi spoluvlastníky předmětného domu na straně jedné a M. a D. Z. na straně druhé, a schváleným pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 1997 (ve spojení s usnesením ze dne 8. srpna 1997) ve věci sp. zn. . V tomto smíru se M. a D. Z. zavázaly předmětný byt vyklidit a vyklizený spoluvlastníkům domu odevzdat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku ( věta prvá ), je proto ve smyslu věty před středníkem ve spojení s ustanovením závazný pro účastníky a pro všechny orgány, a žalobkyně tedy má povinnost předmětný byt vyklidit až po zajištění přiměřeného náhradního bytu a svědčí jí podle ustanovení obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, obsahově vymezené ustanovením obč. zák.; zbývá dodat, že žalovaný má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva žalobkyně strpět. Jinak řečeno žalobkyni svědčí, jak správně uzavřely soudy obou stupňů, tzv. právo bydlení v předmětném bytě do zajištění přiměřeného náhradního bytu (ostatně žalovaný správnost uvedeného právního závěru soudů obou stupňů v dovolání ani nezpochybnil). Splnění uvedené povinnosti žalovaného lze uplatnit i žalobou na úpravu užívání bytu u soudu, jak vyplývá z ustanovení ve spojení s obč. zák. (srov. R 1/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon; rozhodnutí je použitelné při aplikaci , , a obč. zák.). K námitce, že je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o právu žalovaného užívat pouze část bytu, ačkoliv jeho právo užívat (celý) předmětný byt je opřeno o spoluvlastnický vztah k domu a dohodu spoluvlastníků, lze uvést následující. Podle článku 1 věty první a druhé přílohy č. 1 s názvem Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz. sdělení dřívějšího federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8) každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Žalovaný ani netvrdí, že v případě úpravy užívání bytu jde o zbavení majetku, tedy odnětí vlastnického práva k předmětnému domu. Namítá však, že opírá-li se užívání bytu o (spolu)vlastnické právo k předmětnému domu, nelze užívání bytu ve vztahu k němu upravit (omezit) tak, že bude užívat pouze jeho část. Zde však zřejmě přehlíží, že podle článku 1 věty třetí zmíněné přílohy předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut; ostatně i základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněno pod č. ) ve svém článku 11 odst. 4 připouští mimo jiné i „nucené omezení vlastnického práva … na základě zákona“. Právě za takový „zákon“ je zapotřebí pokládat – mimo jiných – rovněž ustanovení , ve spojení s obč. zák., umožňující rovněž v projednávané věci upravit užívání předmětného bytu, byť žalovaný je spoluvlastníkem předmětného domu.

Ustálená soudní praxe dovodila, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady ( obč. zák.), založeného pravomocným soudním rozhodnutím, je v souladu s dobrými mravy ( obč. zák.), může být právně významná v řízení o určovací žalobě podle , kterou se ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, domáhá určení, že tato povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace svého práva v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 79 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Dovolací soud nemá důvodu se od uvedeného právního názoru odchýlit ani v projednávané věci a proto uzavírá, že odvolacímu soudu nelze nic vytýkat, nezabýval-li se v daném řízení posouzením věci podle obč. zák.

Žalovaný rovněž namítá, že z výrokové části napadeného rozsudku zcela jasně nevyplývá, které místnosti předmětného bytu bude užívat, v důsledku čehož je rozsudek nevykonatelný. Dovolací soud se s uvedenou námitkou neztotožňuje. Z výroku, označeného v napadeném rozsudku jako II., totiž zcela nepochybně vyplývá, že žalobkyně je oprávněna užívat v předmětném bytě „místnost, která slouží jako ložnice, nacházející se při vstupu do bytu na levé straně jako druhá místnost se samostatným vchodem“. Žalovaný je oprávněn v bytě užívat „místnost, která slouží jako obývací pokoj a nachází se na levé straně při vstupu do bytu jako první místnost se samostatným vchodem, a komoru, nacházející se na pravé straně se samostatným vchodem“. Společně budou podle napadeného rozsudku účastníci užívat „kuchyň, WC, koupelnu a předsíň ke vstupu do uvedených místností“.

Oprávněnou nelze shledat ani další dovolací námitku. Předmětem řízení v projednávané věci byla totiž úprava užívání předmětného bytu, na jehož užívání se spoluvlastníci předmětného domu dohodli tak, že jej bude užívat k bydlení žalovaný se svou rodinou. Za této situace nelze než odkázat na správný závěr odvolacího soudu, že je jen věcí žalovaného a jeho bývalé manželky (nikoliv také dalšího spoluvlastníka předmětného domu), jak bude bydlení v bytě realizováno; jinak řečeno v řízení o úpravu užívání předmětného bytu je pasivně věcně legitimován pouze žalovaný.

Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání ( ) - dovolání jako nedůvodné zamítl ( , věta první a odst. 5 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalovaný (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni M. Z. vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, jež sepsal advokát. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů ( , ve znění ), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 4. července 2000, tj. před účinností – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč ( ve spojení s , , ve znění ) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle a 3 citované vyhlášky. Ve vztahu mezi žalobkyní D. Z. a žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť uvedené žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti neúspěšnému žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. října 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu