Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2823/2009

U S N E S E N Í

B. H.

1/

Z. L.

, a

2/ J. L.

, zastoupeným JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zdržení se jednání omezujícího žalobkyni v užívání bytu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2009, č. j. -107, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaní dovoláním napadli potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolacího soudu) ze dne 21. ledna 2009, č. j. -107, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

V posuzovaném případě dovolatelé uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle a b/ Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že formálně uplatněný dovolací důvod podle nijak obsahově nekonkretizovali. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení a b/, odst. 3 – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Pro úplnost zbývá navíc dodat, že k vadám podle (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Při posouzení věci vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiných rovněž z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. listopadu 1996, sp. zn. , potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. února 1999, sp. zn. , bylo zrušeno právo společného nájmu žalobkyně a jejího bývalého manžela O. K. k

„bytu č. 13, nacházejícímu se v sedmém podlaží domu č. p. 1201 v ulici Na L., v K.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva byl určen O. K. a žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Napadené rozhodnutí pak odvolací soud založil na právních názorech, že žalobkyni (nadále) svědčí právo na bydlení v předmětném bytě ( , , ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“), neboť dosud jí nebyla přisouzená bytová náhrada zajištěna (dále jen „první právní názor“), a že v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá realizace svého práva na bydlení, není právně významná okolnost, zda výkon tohoto práva je v souladu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. (dále jen „druhý právní názor“). Správnost prvního právního názoru dovolatelé zpochybnili námitkou, že při koupi bytu

„nepřevzali žádná věcná břemena ani jiné omezení vlastnických práv, jak vyplývá z kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2003, tudíž nepřevzali ani závazek ve vztahu k žalobkyni“

. Vůči druhému právnímu názoru pak namítli, že právo na bydlení žalobkyně v předmětném bytě je v důsledku později změněných poměrů výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neboť

„došlo ke změně charakteru bytu, kdy se z družstevního bytu stal byt v osobním vlastnictví“

,

„předmětný byt nabyli v dobré víře bez jakéhokoliv omezení“

,

„žalobkyně se po rozvodu manželství znovu provdala za pana H. a s ním bydlela od roku 1999 v obci U. č. 66“

a

„její současný manžel je nájemcem družstevního bytu“

.

Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 31 v sešitě č. 5 ročníku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2002, sp. zn. ) dosud nezaznamenala odklon od názoru, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady svědčící rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, se váže k bytu, z nějž je vyklizován, nikoli k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu. Z odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. (jakož i ve věcech sp. zn. , , , ) dále vyplývá, že povinnost rozvedeného manžela (výlučného nájemce bytu) strpět výkon práva druhého z rozvedených manželů, který má byt vyklidit, v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, přechází na jeho právního nástupce (v daném případě na dovolatele jako nynější vlastníky předmětného bytu).

Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady ( obč. zák.), založeného pravomocným soudním rozhodnutím, je v souladu s dobrými mravy ( obč. zák.), může být právně významná v řízení o určovací žalobě podle , kterou se ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, domáhá určení, že tato povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace svého práva v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 20. února 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 79 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, dále např. z 9. října 2002, sp. zn. , ze 14. ledna 2003, sp. zn. , z 11. srpna 2003, sp. zn. , a z 19. dubna 2006, sp. zn. ). Od uvedených právních názorů nemá dovolací soud důvodu se odklánět ani v projednávané věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu