Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 149/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2000, č. j. -59, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobkyni předat klíče a umožnit jí vstup a užívání bytu 1+1 s příslušenstvím v ulici M. v L. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), žalobkyni přiznal osvobození od placení soudních poplatků a rozhodl o nákladech řízení.

Při rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 10. 1990, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 18. 4. 1991, bylo zrušeno užívací právo žalobkyně k předmětnému bytu s povinností jej vyklidit a odevzdat tehdejšímu vlastníku domu, v němž se byt nachází, SDJ v M. do patnácti dnů poté, co jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Dále vzal za prokázáno, že žalobkyně byla nucena z bytu odejít pro agresivní chování manžela dne 22. 11. 1990 a od té doby se zdržovala i s nezletilým dítětem u své matky M. K. v P. 10, že po rozvodu manželství se chtěla do bytu vrátit, avšak jeho stav jí to neumožňoval, a že bezvýsledně žádala o umožnění užívání bytu nejprve SDJ v M. (původního vlastníka domu) a později také dalšího vlastníku domu K. J., který jej získal v restituci. Soud prvního stupně měl dále za zjištěné, že v roce 1993 se žalobkyně od matky odstěhovala, bydlela i s nezletilou u příbuzných a od roku 1997 bydlí v podnájmu na adrese P. 4, ul. P. Konečně vzal soud prvního stupně za prokázané, že dům s předmětným bytem je na základě kupní smlouvy uzavřené dne 15. 11. 1996 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 20. 11. 1996) ve vlastnictví společnosti E., spol. s r. o., se sídlem v L. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neopustila byt s úmyslem se do něho již nevrátit, neboť odešla na přechodnou dobu v důsledku konfliktů s manželem a projevovala zájem se vrátit. Její nárok na zpřístupnění bytu v tuto dobu proto pokládal soud prvního stupně za oprávněný. Jelikož však od roku 1997 jsou bytové potřeby žalobkyně uspokojovány bydlením v podnájmu, došlo u žalobkyně k takové změně poměrů, že by bylo podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy, aby povinnost vyklidit předmětný byt byla vázána na zajištění bytové náhrady. Současně poukázal na to, že v důsledku této nastalé změny by bylo možno žalovat na určení, že žalobkyni náhradní byt či náhradní ubytování nepřísluší.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2000, č. j. -72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost žalobkyni předat klíče a umožnit jí vstup do předmětného bytu a jeho užívání, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud poté, co zopakoval některé důkazy, provedené již soudem prvního stupně, a doplnil dokazování, se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dále vzal za prokázané, že žalobkyně v letech 1992 a 1993 požadovala po K. J. -tehdejším vlastníku nemovitosti, aby jí umožnil řádné užívání bytu, v němž v tu dobu pobývala jiná osoba, nebo aby jí zajistil bytovou náhradu, a že K. J. žádosti žalobkyně odmítal. Na základě těchto všech zjištění odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že soudním rozhodnutím uložená povinnost žalobkyně vyklidit byt do patnácti dnů po přidělení náhradního bytu, či poskytnutí náhradního ubytování byla po 1. 1. 1992 nadále vázána na zajištění náhradního bytu (článek III., bod 6 , jímž byl s účinností od 1. 1. 1992 změněn a doplněn ), a že žalobkyně není povinna byt vyklidit do doby zajištění odpovídající bytové náhrady ( , ve znění platném v době rozhodování soudu - dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že žalovaná společnost jako právní nástupce původního vlastníka bytu je povinna strpět soudním rozhodnutím založené právo žalobkyně na bydlení v předmětném bytě, jehož realizace je soudně vynutitelná. Odvolací soud dal dále za pravdu soudu prvního stupně, že žalobkyně v době před právní mocí rozsudku o zrušení užívacího práva k bytu neopustila byt s úmyslem se vzdát svého práva na bydlení a na případnou bytovou náhradu. V této souvislosti poukázal na prokázanou bezprostřední snahu žalobkyně pokračovat ve faktickém užívání bytu po vyřešení manželských neshod. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně nenastala taková změna poměrů, pro níž by výkon jejího práva bydlení v bytě byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že provizorním bydlením u příbuzných či v zapůjčených bytech byla žalobkyně nucena řešit svou situaci, kdy přes opakované snahy pokračovat v užívání bytu a tohoto práva se domoci u vlastníka domu jí v realizaci práva na bydlení v bytě zabránily objektivní okolnosti ( špatný technický stav bytu, pobyt cizí osoby v bytě, bránění v užívání bytu vlastníkem nemovitosti). Odvolací soud proto vyslovil názor, že tyto okolnosti ve svém souhrnu nemohou představovat takovou změnu poměrů na straně žalobkyně, pro niž by výkon práva na bydlení v bytě byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Uzavřel tak, že žalobkyni i nadále svědčí k předmětnému bytu právo bydlení a výkon tohoto práva není v rozporu s dobrými mravy (žalobkyně se práva na bydlení nevzdala, v užívání jí bránily objektivní závažné okolnosti a její bytová potřeba nebyla v mezidobí uspokojena způsobem alespoň předpokládaným soudním rozhodnutím o vyklizení bytu). Žalobkyní uplatněný nárok na ochranu výkonu práva na bydlení v bytě proto shledal odvolací soud v souladu s ustanovením obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o , , ve znění před novelou provedenou - dále jen „ “, a uplatnila v něm výslovně dovolací důvod podle a podle obsahu dovolání ( ) též dovolací důvody podle a d/ V rámci dovolacího důvodu podle dovolatelka uplatnila námitku, že výrok napadeného rozsudku neodpovídá znění žalobního petitu, který je obsažen v žalobě. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítla, že žalobkyni nic nebránilo poté, co se její manžel z bytu odstěhoval, aby se do bytu vrátila a bydlela v něm. Žalobkyně však v letech 1991 až 1993 o byt zájem neprojevovala a žalobu podala teprve po dvou letech, co důvod k neužívání bytu odpadl. V rámci dovolacího důvodu podle dovolatelka vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že u žalobkyně nenastala v jejích poměrech taková změna, v důsledku níž by mohlo dojít k zániku nároku na bytovou náhradu, a že domáhání se užívání předmětného bytu a zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy. Podle přesvědčení dovolatelky změna poměrů na straně žalobkyně nastala, neboť více jak tři roky má zajištěno bydlení v jiném bytě, takže nejde o provizorium. Podle mínění dovolatelky nemůže jít k její tíži okolnost, že žalobkyně nelegalizovala svůj vztah k užívanému bytu. Závěrem navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i právním posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Zopakovala, že celou situaci nezavinila, do bytu se chtěla několikrát vrátit, ale nebylo jí to umožněno, že její bytová potřeba je zajišťována pouze provizorním způsobem, a že i když je v L. zapsána na prvním místě v pořadníku uchazečů o byt, nemá naději byt získat, neboť zde byty nejsou. V P. nemůže o byt požádat, protože tu nemá trvalé bydliště.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. října 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Napadený rozsudek byl proto přezkoumán podle a 3 v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahové konkretizace.

Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( a b/ ). Podle obsahu spisu dovolací soud existenci žádné z uvedených vad neshledal, i když dovolatelka výslovně namítla, že výrok rozsudku odvolacího soudu neodpovídá znění žalobního petitu, jak je obsažen v žalobě, a uplatnila tím dovolací důvod podle Porovnáním znění žalobního návrhu a výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud zjistil, že žalobkyně se domáhala po žalované straně předání klíčů, umožnění vstupu do bytu a užívání bytu, a že odvolací soud svým rozhodnutím ve věci žalobní návrh nikterak nepřekročil a zároveň jej zcela vyčerpal. Postupoval tak v souladu s dispoziční zásadou, kterou je ovládáno občanské soudní řízení ve sporných věcech, a měl na mysli, že je při rozhodování vázán žalobou. Dovolací důvod podle proto nebyl dovolatelkou uplatněn opodstatněně.

Ustanovením lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle nepostačuje.

V projednávané věci odvolací soud po zopakování důkazů a doplnění dokazování v odvolacím řízení dospěl mimo jiné ke skutkovému závěru, že žalobkyně na podzim roku 1990 opustila byt pro rodinné neshody - nikoli s úmyslem se do bytu již nevrátit, že v letech 1991 až 1993 projevovala o byt zájem, neboť opakovaně žádala o umožnění jeho užívání, a že od svého odchodu z bytu do doby rozhodování soudu bydlela v bytech, k nimž jí nesvědčil žádný trvalý titul k bydlení. Uvedená skutková zjištění čerpal z účastnické výpovědi žalobkyně, z výpovědi svědkyně M. K. a z korespondence účastníků z let 1992 a 1993. Lze proto uzavřít, že zmíněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a přitom v jejich hodnocení není logický rozpor; odvolací soud tak vycházel při posouzení věci ze zjištění, jež vyšla najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Ani dovolací důvod podle tudíž nebyl užit oprávněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze pro rozpor s dobrými mravy ( obč. zák.) zamítnout žalobu, kterou se domáhá práva užívat byt do uplynutí lhůty k vyklizení osoba, jejíž nájemní poměr k bytu skončil, a jíž byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady.

Právní vztah mezi účastníky, který je předmětem sporu v souzené věci, byl založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne16. října. 1990, sp. zn. , jímž bylo zrušeno užívací právo žalobkyně k předmětnému bytu, a byla jí uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude přidělen náhradní byt či náhradní ubytování. Má-li podle uvedeného rozsudku (jehož výrok je ve smyslu ustanovení věty před středníkem závazný pro účastníky i pro všechny orgány) žalobkyně povinnost předmětný byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu (srovnej článek III., bod 6 , kterým byl s účinností od 1. 1. 1992 novelizován ) a svědčí-li jí podle ustanovení věty před středníkem obč. zák. právo (obsahově vymezené v obč. zák.) v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, má dovolatelka tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva trpět. Splnění této povinnosti lze uplatnit i žalobou u soudu. Zamítnutí takovéto žaloby pro rozpor s dobrými mravy ( obč. zák.) brání účinky materiální právní moci rozsudku (srov. již citované ustanovení věty před středníkem ), jímž byla povinnost k vyklizení (právo byt užívat a tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět) podmíněna zajištěním náhradního bytu. Tento závěr vyjádřil Nejvyšší soud České republiky již ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 79 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Soudní praxe se však již dříve ustálila také v názoru, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady ( obč. zák.), založeného pravomocným soudním rozhodnutím, je v souladu s dobrými mravy ( obč. zák.), může být právně významná jen v řízení o určovací žalobě podle , kterou se ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, domáhá určení, že tato povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady s tvrzením, že v době po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno, došlo ke změně poměrů. Rozhodnutí, vydané v řízení podle , kterým soud určí, že vyklizovací povinnost není vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, je rozhodnutím ve věci samé. Toto rozhodnutí má konstitutivní účinky – jeho právní mocí se mění obsah právního vztahu, vymezený (dříve vydaným) pravomocným soudním rozhodnutím (srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 195).

Lze tedy uzavřít, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady je v souladu s dobrými mravy ( obč. zák.), může být právně relevantní jen v řízení o určovací žalobě podle , nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace tohoto práva vyplývajícího z pravomocného rozsudku. Dovolací důvod podle nebyl proto dovolatelkou uplatněn opodstatněně. Z uvedených závěrů také plyne, že odvolací soud poté, co dovodil, že žalobkyni svědčí k bytu právo bydlení do zajištění bytové náhrady ve smyslu obč. zák., a že se oprávněně domáhá realizace tohoto práva žalobou, se nadbytečně zabýval ještě otázkou, zda výkon tohoto práva je v souladu s dobrými mravy, neboť řešení této otázky bylo pro rozhodnutí v posuzované věci bez právního významu.

Jelikož se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání podle , věta první a odst. 5 jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a Úspěšné žalobkyni vzniklo proti neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s touto fází řízení (sepis vyjádření k dovolání advokátem). Odměna za sepis tohoto podání byla stanovena podle dosavadních předpisů ( , ve znění ), jelikož dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 22. 12. 2000, tedy před účinností (část dvanáctá, hlava první, bod 10. ). Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500 Kč ( , a citované vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů v částce 75 Kč ( citované vyhlášky).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. ledna 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu