Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 223/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2000, č.j. - 15 (rozsudkem pro zmeškání), že usnesení "zdejšího soudu č.j. - 17 ze dne 15. 12. 1994 se mění tak, že bytová náhrada se neposkytuje". Zároveň uložil žalovaným aby společně a nerozdílně nahradili žalobci náklady řízení. Vyhověl tak žalobě na "změnu soudního rozhodnutí o poskytnutí bytové náhrady", kterou žalobce odůvodnil tím, že žalovaní setrvávají "v předmětné nemovitosti" (ve výrokové ani jiné části písemného vyhotovení rozsudku blíže neoznačené) v rozporu s dobrými mravy, a že se odmítli přestěhovat do bytové náhrady, kterou jim žalobce zajistil.

Odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba žalovaní, bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2000, č.j. - 27, a odvolací soud rovněž vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dovodil, že námitky odvolatelů, podle nichž v dané věci nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, nejsou opodstatněné. Předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle byly podle jeho názoru splněny, neboť nejde o věc, v níž by nebylo možno uzavřít a schválit smír, ani o věc, ve které by došlo napadeným rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Ve sporu šlo - pokračoval odvolací soud - "o žalobu podle , tedy o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhrady". Právní poměr mezi účastníky, týkající se povinnosti žalovaných vyklidit nebytové prostory, jejichž "vlastníky jsou žalobci" (správně "vlastníkem je žalobce"), byl vyřešen schváleným smírem, a v dané věci jde "jen o určení nové lhůty k vyklizení žalovaných", takže "předmětem sporu proto není právní poměr účastníků, ale pouze lhůta k vyklizení z důvodu, že došlo od uzavřeného smíru ke změně poměrů, takže vázat vystěhování žalovaných na přidělení náhradního bytu by bylo podle ustanovení v rozporu s dobrými mravy". Krajský soud tak shledal odvolání žalovaných nepřípustným ( ).

Žalovaní podali proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , a v němž odvolacímu soudu vytkli, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Polemizovali s právním názorem odvolacího soudu, že "v dané věci jde pouze o určení nové lhůty k vyklizení", a namítali, že v ustanovení se hovoří o tom, zda "tu právní vztah nebo právo je či není", a že proto "v žádném případě do těchto kategorií" nepatří termín "lhůta". Vyslovili také názor, že "v dané věci nebylo možno rozhodnout na základě určovací žaloby", zpochybnili existenci naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení, a polemizovali rovněž s tou části odůvodnění odvolacího soudu, v níž se soud vypořádal s otázkou zmeškání prvního jednání žalovanými. Vycházejíce z uvedené argumentace dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, a aby také odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen " ").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 2 ), má formální i obsahové znaky uvedené v , a označuje dovolací důvod podřaditelný ustanovení Přípustnost dovolání plyne z , neboť napadeno je usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Vady uvedené formou taxativního výčtu v , k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), a jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ), ani vady řízení uvedené v namítány nebyly, a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení, jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak byl dovolateli obsahově vymezen.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Vzhledem k tomu, že dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (odvolací soud přezkoumával správnost prvostupňového rozsudku pouze z toho hlediska, zda bylo možno rozhodnout ve věci rozsudkem pro zmeškání), nemohl se dovolací soud blíže zabývat těmi výhradami dovolatelů, které směřují proti právnímu posouzení předpokladů stanovených v v této konkrétní věci, o níž meritorně rozhodl okresní soud (tj. tím, zda žalobce má, či naopak nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Právní normou, jejíž výklad a aplikace byla z podnětu dovolání Nejvyšším soudem přezkoumávána, bylo tedy především ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2000 - před novelizací (dále opět jen " "), a to v souvislosti s řízením o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhrady.

Podle a 2 zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat ( ), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Je-li v jedné věci několik žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní. Z ustanovení vyplývá, že rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

Již v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým č. 28, bylo uvedeno, že po přijetí novely , provedené , a po zrušení , o hospodaření s byty, o přidělení bytové náhrady již nerozhodují orgány obce, a že o tom, zda v dané věci při vyklizení přichází v úvahu zajištění bytové náhrady a jakého druhu, popřípadě zda bytovou náhradu není třeba zajišťovat, rozhoduje soud v řízení podle části třetí, případně části čtvrté , a to rozsudkem. Konkrétní druh bytové náhrady je upraven hmotným právem (příslušným ustanovením ). Rozhodnutí soudu v části týkající se bytové náhrady je třeba za tohoto stavu považovat za rozhodnutí o věci samé, a nikoli, jak tomu bylo za dřívější právní úpravy, pouze za stanovení lhůty k plnění. Lhůtou k plnění - lhůtou k vyklizení bytu - je tedy se zřetelem k odlišné hmotněprávní úpravě pouze časový úsek, po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt vyklidit ve smyslu ustanovení ve znění novely provedené (např. 15 dnů od zajištění bytové náhrady). Dovolací soud je názoru, že citované právní závěry, týkající se soudního rozhodnutí, jež má formu rozsudku, se plně uplatní i v případě, kdy soud v řízení o vyklizení nemovitosti schválí podle věty prvé smír účastníků, uzavřený podle , jehož součástí je i ujednání o bytové náhradě; schválený smír má totiž podle věty prvé účinky pravomocného rozsudku.

Zároveň se soudní praxe ustálila též v tom, že i když je po novelizaci , účinné od 1. 1. 1992, rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, jsou nadále využitelné závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25; podle něho lze dle ustanovení určit, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po rozhodnutí o uložení povinnosti vyklidit byt až po přidělení náhradního bytu či náhradního ubytování) ke změně poměrů. Shodný závěr vyjádřil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. (časopis Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 58), jakož i v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45. V posledně uvedeném judikátu vyslovil Nejvyšší soud mj. právní názor, že podstatou řízení podle je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), a dovodil, že je v souladu s ustanovením domáhat se takového určení, má-li na něm žalobce naléhavý právní zájem.

Jestliže je rozhodnutí o bytové náhradě rozhodnutím o věci samé, nelze považovat ani rozhodnutí, vydané v řízení podle , kterým soud určí, že (v důsledku změny poměrů) není vyklizovací povinnost žalovaného vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, za pouhé rozhodnutí o lhůtě k plnění (jak dovodil odvolací soud v napadeném usnesení). Takové rozhodnutí má totiž konstitutivní účinky - jeho právní mocí se mění obsah právního poměru mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným (žalovanými) na straně druhé, vymezený pravomocným soudním rozsudkem nebo smírem, který byl schválen pravomocným usnesením soudu. Z uvedeného vyplývá, že v řízení, v němž se žalobce domáhá určení, že žalovanému (pro změnu poměrů) nepřísluší bytová náhrada přiznaná mu dříve soudem nebo soudním smírem, nelze sice vyloučit možnost uzavření smíru, ve věci však nemůže být rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, neboť v odstavci třetím výslovně vylučuje možnost rozhodnout touto formou, pokud by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

Usnesení odvolacího soudu, odmítající odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně jako nepřípustné, vycházelo z odlišného výkladu a nespočívalo tedy na správném výkladu tohoto procesního ustanovení; dovolání proti němu je proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ( ) opodstatněné a Nejvyšší soud musel toto rozhodnutí podle části věty za středníkem zrušit. Důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně; proto byl podle věty druhé zrušen i rozsudek Okresního soudu v Příbrami a věc se mu vrací k dalšímu řízení, v němž je pro něj (stejně jako pro odvolací soud) právní názor dovolacího soudu na nepřípustnost aplikace v tomto sporu závazný ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. února 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová