Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1449/2010

26

Cdo 1449/2010

ROZSUDEK

statutárního města Přerova

, se sídlem v Přerově, Přerově I – Městě, Bratrská 34,

zastoupeného JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalované

I. B.

,

zastoupené Mgr. Robertem Pastorčákem, advokátem se sídlem v Přerově, Komenského 15, o vyklizení přístřeší, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. září 2008, č. j. -30, ve spojení s usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. -74, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. září 2008, č. j. -30, ve spojení s usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. -74, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. dubna 2008, č. j. -11,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. -11, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„přístřeší v bytě č. 11, I. kategorie, nacházejícím se v přízemí domu č. p. 2491 v P., ulici Jižní čtvrť II č. or. 5, které sestává z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ či „přístřeší v předmětném bytě“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že město P. (zastoupené Domovní správou města Přerova) jako pronajímatel a L. L. a žalovaná jako nájemci uzavřeli dne 26. ledna 2004 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. února 2004 do 31. ledna 2007, že následně město Přerov (zastoupené Domovní správou města Přerova) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 16. března 2007 nájemní smlouvu na dobu určitou od 16. března 2007 do 15. září 2007, jejímž předmětem bylo přístřeší v předmětném bytě, že žalovaná přístřeší po uplynutí sjednané doby nájmu nevyklidila a užívá je k bydlení do současné doby a že k 25. březnu 2008 činil její dluh na nájemném 53.058,- Kč. Už na tomto místě je zapotřebí zmínit, že za nadbytečné pokládal soud prvního stupně žalovanou navržené důkazy vyjádřením MUDr. A. L. ze dne 7. dubna 2008 k plánované změně bytu, průkazkami ZTP/P L. L., nar. 4. března 1993, a M. L., nar. 7. dubna 2000, a vyjádřením Základní školy prof. Z. M. Olomouc ze dne 7. dubna 2008, a proto je neprovedl. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívá žalovaná přístřeší v předmětném bytě bez právního důvodu, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení , , v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. -30, ve spojení s usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. -74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací sod se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že žalovaná užívá přístřeší v předmětném bytě po uplynutí sjednané doby nájmu bez právního důvodu a že

„z tohoto pohledu jsou zcela irelevantní výhrady žalované o její sociální a finanční situaci, případně platbách nájemného dalšími v odvolání zmiňovanými osobami, neboť závěr, že po skončení nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou žalovaná užívá tento byt jako přístřeší bez právního titulu, nemohou ovlivnit“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupená advokátem – dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanoveného advokáta. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a b/ V dovolání především uvedla, že žaloba

„měla znít na vyklizení bytu, nikoli přístřeší“

. Oběma soudům pak vytkla, že neprovedly tam specifikované důkazy (o její tíživé sociální a finanční situaci), které v nalézacím řízení navrhla. Poté namítla, že nájemní smlouva byla obnovena podle § 676 odst. 2 obč. zák., neboť předmětem nájmu bylo přístřeší v předmětném bytě a nikoli byt, a proto zde nelze aplikovat § 686a odst. 6 obč. zák. zakazující použití ustanovení o prodloužení nájmu (§ 676 odst. 2 obč. zák.) na nájem bytu. Následně soudům vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti – podobně jako v nalézacím řízení – zdůraznila, že její dluhy na nájemném vznikly v době životní krize, kdy jí krátce po sobě zemřely dvě nezletilé děti ve věku osmi a šesti let, její druh se pokusil o sebevraždu a poté byl ve výkonu trestu odnětí svobody a dvě ze čtyř dětí, s nimiž nyní přístřeší užívá, jsou postiženy (jedno z nich je doživotně odkázáno na invalidní vozík a druhé je mentálně retardované a není schopno zajistit si ani základní úkony). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. září 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (v této souvislosti nelze přihlížet k opravnému usnesení ze dne 10. března 2010, č. j. -74), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením otázky rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení přisoudit zásadní právní význam. Naopak za zásadně právně významnou nelze pokládat otázku obnovení nájemní smlouvy podle obč. zák., a to především proto, že žádné právně významné okolnosti nebyly v tomto ohledu ani tvrzeny, a proto na posouzení této otázky odvolací soud (a ani soud prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil. Přesto však dovolací soud dodává, že i kdyby připadalo v úvahu obnovení nájemní smlouvy (podle věty první obč. zák.) na dobu od 16. září 2007 do 15. března 2008 (podle věty druhé obč. zák.), pak žaloba podaná u soudu prvního stupně dne 26. března 2008 (ve lhůtě podle věty první obč. zák.) by dalšímu obnovení nájemní smlouvy „zabránila“. Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím dovolání – pro řešení otázky rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. – přípustné podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady naopak byly v dovolání uplatněny; dovolací soud se však v tomto případě nejdříve zabýval – z pohledu dovolacího důvodu podle – otázkou rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy ve smyslu obč. zák.Podle obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.Podle obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , z 29. března 2006, sp. zn. , a z 23. dubna 2008, sp. zn. ). Přestože byly v řízení alespoň tvrzeny okolnosti, které mohly mít význam pro posouzení věci ve smyslu obč. zák., odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se otázkou rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy podle citovaného ustanovení (a to ani z pohledu dřívější soudní praxe – srov. výklad v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle použit opodstatněně. Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil, aniž se – z důvodu nadbytečnosti – zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), nýbrž i všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení přístřeší užívaného po skončení sjednané doby nájmu bez právního důvodu) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi (tj. i právně významnými okolnostmi na straně žalobce, tedy v daném případě mimo jiné i otázkou dluhu na nájemném a také tím, že byt byl užíván již jen jako přístřeší), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu