Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 606/2012

26

Cdo 606/2012

ROZSUDEK

JUDr. Tomáše Pelikána

, advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, IČO: 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným

1) J. R.

, a

2) T. R.

, oba bytem v P. 5, P. 2490, oba zastoupeni Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. -141, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. -141,

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „byt – jednotku č. 2490/10 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7

,

zapsaných v katastru nemovitostí vedeném (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 5. 11. 2009, č. j. -58, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 41 na pozemku č. parc. st. 49 a pozemky parc. č. st. 49 a 50, vše v k.ú. D. (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo jen „nemovitosti“) do 60 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. -87 Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem tohoto bytu, k němuž nevznikl žalovaným platný nájem a který tak užívají bez právního důvodu

Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. – 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 29. 9. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka ( , o úpadku a způsobech jeho řešení / /, ve znění pozdějších předpisů).

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, č. j. -96, (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 1. 2010, č. j. -47, jímž uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. -79) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel dne 29. 4. 1993 jako budoucí prodávající se žalovanými jako budoucími kupujícími smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu reg. číslo 625, podle jejíhož dodatku ze dne 29. 11. 1995 se zavázal k převodu předmětného bytu žalovaným, a to do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje , že žalovaní uhradili dlužníku kupní cenu 590.128,- Kč a příslušné poplatky, což jim dlužník dne 23. 3. 1994 písemně potvrdil, předmětný byt jim předal a uzavřel s nimi nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou s tím, že jde o nájem bezúplatný, který počíná od podpisu smlouvy a bude ukončen vložením vlastnického práva žalovaných k předmětné jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť Nájemní smlouva je vzhledem k chybějící podstatné náležitosti - ujednání o nájemném – neplatná. Dospěl však k závěru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Za významné považoval to, že žalovaní zaplatili dlužníku budoucí kupní cenu a legitimně očekávali převod bytu do svého vlastnictví, že dlužník jim umožnil byt užívat, choval se k nim jako k „faktickým vlastníkům bytu“ a dlouhodobě je ujišťoval, že k převodu bytu dojde. Dle názoru soudu prvního stupně tak zneužil nedostatku právního titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své insolvence. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. měl za to, že konkrétním okolnostem případu odpovídá zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, č.j. -141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, ale na rozdíl od něj dovodil, že Nájemní smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu o výpůjčce ( a násl. obč. zák.). Prohlášením konkursu vzniklo insolvenčnímu správci právo požadovat vrácení předmětu výpůjčky ( , o úpadku a způsobech jeho řešení / /, ve znění pozdějších předpisů), které využil, v důsledku čehož pozbyli žalovaní právní titul k užívání bytu. Dále se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že požadavek žalobce na vyklizení žalovaných je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení obč. zák., avšak dovodil, že okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby. Vzal přitom v úvahu, že žalovaní dostatečně nedbali ochrany svých práv, jestliže se nedomáhali žalobou na nahrazení projevu vůle uzavření kupní smlouvy, a že po dobu sedmnácti let neplatili žádný ekvivalent nájemného. Poukázal i na to, že v případě zamítnutí žaloby by žalovaní mohli užívat byt časově neomezeně a bezplatně a byli by zvýhodněni oproti věřitelům dlužníka, kteří své nároky uplatnili v insolvenčním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli „o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)“. Namítali, že vyklizení mělo být prostřednictvím ustanovení obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady (zde odkázali především na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě žaloba měla být za použití citovaného ustanovení zamítnuta. V této souvislosti zdůraznili, že po dobu sedmnácti let dlužník jejich bydlení v bytě nijak nezpochybňoval a utvrzoval je v tom, že byt bude převeden do jejich vlastnictví. I když uhradili plnou kupní cenu, k převodu vlastnictví bytu pro překážky na straně dlužníka nedošlo. Odvolatelům nelze přičítat k tíži ani to, že se v době, kdy existující stav měli za pokojný, soudně nedomáhali svých práv, neboť byli v domnění, že jejich užívání bytu je ošetřeno písemným potvrzením o předání bytu a o zaplacení kupní ceny. V této souvislosti poukázali na rozpornou judikaturu Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech, na judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. ) a Ústavního soudu (nález ). Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání za stavu, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy, souhlasil s jeho závěrem, že stanovení delší lhůty k vyklizení je „jediným obhajitelným z dostupných institutů“, neboť nezatěžuje majetkovou podstatu dlužníka. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení o. s. ř oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu

Podle obsahu dovolání ( ) uplatnili dovolatelé dovolací důvod podle a odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a že výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., zároveň dospěl k závěru, okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby, který žalovaní dovoláním zpochybnili.

Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2010“). V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve zmíněném R 6/2010 dodal, že při zvažování, která z uvedených možností (určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, vázání vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutí žaloby - pro tentokrát) bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane. Další kriteria, jak postupovat při vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, je-li výkon práva žalobce v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., naznačují rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 5/2001“) a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2003“).

Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud v rozporu s citovanou judikaturou neposoudil okolnosti významné pro úvahu, zda v tomto případě lze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. žalobu výjimečně (pro tentokrát) zamítnout, příp. vázat jejich vyklizení na bytovou náhradu. V naznačených souvislostech totiž nebylo možné bez dalšího opomenout to, že po dobu sedmnácti let dovolatelé předmětný byt užívali v přesvědčení, že je k tomu opravňuje platný právní titul, dlužník jejich bydlení v bytě nezpochybňoval a utvrzoval je (uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě a jejího dodatku, potvrzením o úhradě kupní ceny a převzetí bytu, uzavřením Nájemní smlouvy) v tom, že byt bude převeden do jejich vlastnictví. Byl-li v daném případě sjednán „bezúplatný nájem“, nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. k tíži dovolatelů přičítat, že „po 17 let žalobci nehradili žádný ekvivalent nájemného“, jak to učinil odvolací soud. Zohlednit je třeba to, že na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uhradili dovolatelé dlužníku relativně vysokou částku (590.128,- Kč) jako předpokládanou kupní cenu za předmětný byt a že dlužník závazkům z uvedené smlouvy nedostál (smlouvu o převodu bytové jednotky s nimi v dohodnutém termínu neuzavřel). Zbývá dodat, že bez právního významu je pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. ).

Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že s ohledem na konkrétní okolnosti věci postačí vyklizení vázat na určení delší než zákonné lhůty k vyklizení (v trvání šesti měsíců) nemůže obstát. I když bude žaloba na vyklizení předmětného bytu zamítnuta, neznamená to, že žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání žalobci, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Takovým rozhodnutím žalovaným ani nevznikne právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle § 451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není takovým rozhodnutím dotčena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. neborozsudky Nejvyššího soudu z 2. 3. 2011, sp. zn. , a z 10. 8. 2011, sp. zn. ).

Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný. Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první )

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á

předsedkyně senátu