Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 599/2015

22 Cdo 599/2015

U S N E S E N Í

P. P.

L. P.

, zastoupenému opatrovnicí JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204,

o vyklizení nemovité věci,

vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2014, č. j. -145, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Stručné odůvodnění( , věta první, – dále jen „ “):

Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, č. j. -89, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci předat budovu, stavební pozemek parcelní číslo st. 668 a pozemek parcelní číslo 1489/8, vše v katastrálním území a obci H. (dále „předmětná nemovitost“), a to do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. -145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti a pro své potřeby užívá prostory v patře domu. Žalovaný je bratrem žalobce a užívá společně s matkou účastníků prostory v přízemí domu. Matka účastníků poté, kdy předmětnou nemovitost darovala žalobci, ji užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání. Žalovaný v minulosti předmětnou nemovitost užíval na základě prostého souhlasu své matky, nicméně tento souhlas byl pro chování žalovaného žalobcem odvolán. Soužití v předmětné nemovitosti je konfliktní, neboť žalovaný v jedné z místností v přízemí domu hromadí různé věci, takže tato místnost je neobyvatelná. Hromadění věcí souvisí s onemocněním žalovaného, pro které byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Žalovaný se k matce chová hrubě, vulgárně jí nadává a fyzicky ji dokonce napadl poté, kdy se dozvěděl, že předmětnou nemovitost převedla na žalobce. Žalovaný navíc za užívání ničeho nehradí. Po právní stránce nalézací soud věc posoudil podle , , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále „obč. zák.“). Dospěl k závěru o důvodnosti žaloby věcně legitimovaného vlastníka (žalobce) proti žalovanému, který do vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Soudy obou stupňů sice připustily, že žalovaný jako rodinný příslušník užíval předmětnou nemovitost na základě odvozeného právního důvodu (souhlasu vlastníka s užíváním), nicméně tento souhlas byl žalobcem nejpozději k okamžiku podání žaloby odvolán a žalovaný předmětnou nemovitost užívá bez právního důvodu. Pro jiné než vyhovující rozhodnutí není dle nalézacího soudu prostor ani s ohledem na korektiv dobrých mravů ( obč. zák.). I když porušování obecných principů užívání nemovitosti určené k bydlení a narušování pravidel společného soužití ze strany žalovaného je zapříčiněno jeho zdravotním stavem, nelze žalobu na vyklizení považovat za výkon práva žalobce, jenž by se dobrým mravům příčil. Zdravotní stav žalovaného byl nalézacím soudem zohledněn při rozhodování o bytové náhradě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný. Jeho přípustnost zakládá odkazem na a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Žalovaný namítá, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s procesním právem a jeho postupem bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces garantované články 36 a 38 d. V jednotlivostech uvádí, že soud prvního stupně se spokojil pouze s tvrzeními žalobce a jím předloženými důkazy a neprovedl k návrhu žalovaného jeho účastnický výslech, svědeckou výpověď matky účastníků řízení a ani důkaz aktuální zprávou psychiatrické nemocnice o zdravotním stavu žalovaného. Další procesní pochybení soudu spočívá v tom, že usnesení o ustanovení opatrovníka bylo žalovanému doručeno až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný dále namítá, že z hlediska současné právní úpravy nemůže obstát věcný výrok rozsudku soudu prvního stupně, který budovu neoznačuje jako součást pozemku st. p. č. 668, a není tudíž po formální stránce správný. Žalovaný dále vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí soudu je nejen v rozporu s korektivem dobrých mravů dle obč. zák., ale i v rozporu se zásadami, jež jsou vtěleny do a , (dále „o. z.“). V této souvislosti také odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu použitelnou i po účinnosti (žalovaný zmiňuje rozhodnutí sp. zn. a ). V dovolání žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se vyjadřil žalobce. Uvádí, že dovolání není přípustné, neboť žalovaný v rozporu s nevymezil, které z hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné. Ztotožňuje se s rozsudky soudů obou stupňů jak z hlediska učiněných skutkových závěrů, tak i právního posouzení věci. Dle žalobce byla v průběhu řízení provedenými důkazy důvodnost žaloby zcela prokázána, neboť žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez jakéhokoliv právního důvodu, za užívání ničeho neplatí a jeho chováním dochází k přímému znehodnocení předmětné nemovitosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě, shledá-li dovolání přípustným, aby je zamítl.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalovaného, jakož i vyjádření žalobce k tomuto dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 3. 2. 2012 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 13. 5. 2014 (srovnej část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalovaného přípustné ( ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. ).

Ačkoliv v posuzované věci dovolatel uplatnil důvod přípustnosti dovolání podle , z obsahu samotného dovolání se nepodává žádná otázka procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání na místo dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. ). Přípustnost dovolání nezakládá ani nijak nerozvedená námitka, že v řízení před odvolacím soudem (popřípadě i soudem prvního stupně) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , jež je přístupné na

www.nalus.usoud.cz

). Tento závěr není nijak zpochybněn ani tehdy, spočívá-li důvod dovolání v námitce porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel sice může na základě takové námitky uplatnit výtku nesprávného procesního postupu, nicméně jej to nezbavuje povinnosti vymezit, v čem spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , jež jsou přístupná na

www.nalus.usoud.cz

).

Dovolatel namítal, že v nalézacím řízení soudy procesně pochybily, pokud neprovedly jím navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

11. 2009, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. ). Požadavku náležitého sdělení důvodů, pro které nebyly (či nemohly být) provedeny žalovaným navržené důkazy, soud prvního stupně v projednávané věci dostál, neboť v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastnický výslech žalovaného, stejně jako svědeckou výpověď matky účastníků řízení, nelze provést s ohledem na jejich zdravotní stav. Stejně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvod, pro který neprovedl žalovaným navržený důkaz zprávou o jeho aktuálním zdravotním stavu. Tvrzené nevyhovění důkazním návrhům žalovaného tedy důvod přípustnosti dovolání nezakládá.

Přípustné není ani dovolání žalovaného pokud namítá, že usnesení o ustanovení opatrovníka mu bylo doručeno až po „vynesení“ rozsudku soudu prvního stupně. Nedostatkem při doručení soudní písemnosti žalovaný vystihuje vadu řízení, která však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Vadami řízení by se mohl dovolací soud zabývat až tehdy, když by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

Dovolání žalovaného nemůže být přípustné ani z hlediska námitky, že odvolací soud nereagoval na změnu právní úpravy účinné po 1.1.2014 a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, které nerespektuje, že stavba již není samostatnou věcí, ale součástí pozemku, na němž se nachází (za předpokladu, že ke stavbě i pozemku vykonává vlastnické právo táž osoba – o. z.). Touto námitkou žalovaný brojí proti materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí, tedy vlastnosti, která s požadavkem uvedeným v ustanovení (ve spojení s ) nijak nesouvisí a zkoumá se v exekučním, respektive ve vykonávacím, řízení. Dlužno k tomu uvést, že materiálně je vykonatelné takové rozhodnutí, které určitě a nezaměnitelně vymezuje nositele přiznaného práva a uložené povinnosti, jakož i předmět, kterého se právo a povinnost týká. Je-li takovým předmětem nemovitá věc, pak by měla být popsána takovými identifikačními znaky (typicky v souladu s označením uvedeným v katastru nemovitostí), aby jí nebylo možné zaměnit s nemovitou věcí jinou. Změnou právního charakteru stavby (ze samostatné věci na součást pozemku, na němž se stavba nachází) se však její identifikační znaky (číslo popisné, poloha na konkrétním pozemku v určité obci a katastrálním území) nijak nemění.

Přípustnost dovolání žalovaného nemůže založit ani tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s korektivem dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák., popřípadě po 1. 1. 2014 s § 2 a § 3 o. z. a poukaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. .

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). „Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C.H. Beck pod č. C 2084). „Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C.H. Beck č. C 5309); z tohoto rozhodnutí vyplývá, že to platí i pro posuzování rozporu právního jednání (úkonu) s dobrými mravy.

Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce domáhat se vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti po zajištění náhradního ubytování není – ani s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalovaného - vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v rozsudcích soudů obou stupňů, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená. Poukaz žalovaného na dva výše označené rozsudky dovolacího soudu přitom není přiléhavý, neboť ve věcech posuzovaných Nejvyšším soudem byly prostřednictvím korektivu dobrých mravů řešeny situace, kdy povinnost vyklidit nemovitost určenou k bydlení nebyla vázána na žádnou bytovou náhradu a individuální (tedy do jiných řízení nepřenositelné) skutkové okolnosti případu odůvodňovaly úvahu, zda s využitím korektivu dobrých mravů není na místě žalobu „pro tentokrát“ zamítnout, popřípadě vázat vyklizení nemovitosti na zajištění bytové náhrady.

Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2016

Mgr. David Havlík

předseda senátu