Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2249/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Tomáše Pelikána

D. Č.

, zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. -247, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. -247,

se

mění

takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. května 2014, č. j. -217,

se potvrzuje

.

Žalobci se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28.

Odůvodnění:

Žalobou došlou soudu dne 21. 1. 2009 se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále též jen „Družstvo“), domáhalo, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat bytovou jednotku č. 2489/8 v objektu bydlení – budově vedené popisnými čísly, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., na listu vlastnictví č. 3025 pro k. ú. S. (dále též jen „Bytová jednotka“). Tvrdil, že byt, jehož je vlastníkem, užívá žalovaný bez právního důvodu.

V průběhu řízení bylo zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), Městským soudem v Praze byl usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. – 256, zjištěn s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod. úpadek žalobce (dále jen „dlužník“) a na jeho majetek prohlášen konkurs. Postupem podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších přepisů, se stal účastníkem řízení v souzené věci místo dlužníka insolvenční správce.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 19. 11. 2014, č. j. -247, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 14. 5. 2014, č. j. -217, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyklizení a předání Bytové jednotky; současně rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že Družstvo, které je vlastníkem Bytové jednotky, uzavřelo 1. 4. 1993 s žalovaným smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o jejím majetkovém převodu do devadesáti dnů ode dne, kdy nabude právní moci „kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“, a ten mu zaplatil předpokládanou cenu bytu ve výši 590.128 Kč, včetně všech poplatků. V potvrzení o úhradě kupní ceny a převzetí bytu ze dne 22. 3. 1994 Družstvo mj. osvědčilo žalovanému jeho budoucí vlastnické právo (s tím, že k přechodu vlastnického práva dojde uzavřením kupní smlouvy a vkladem do katastru nemovitostí). Dne 29. 11. 1995 uzavřeli dodatek ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, podle něhož měl být převod bytu do vlastnictví žalovaného proveden podle ve lhůtě do dvanácti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku a Družstvem (jako budoucím prodávajícím) upraven právní vztah tak, jak to vyžaduje tento zákon. Dne 22. 3. 1994 uzavřelo Družstvo s žalovaným „nájemní smlouvu“, jejímž předmětem byl předmětný byt, smlouva byla uzavřena na dobu určitou – do vložení vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí, nájem byl sjednán jako „bezplatný“. Družstvo ujišťovalo dlouhodobě žalovaného o převodu bytu do jeho vlastnictví, jeho právo k bytu nikdy nezpochybňovalo. Dále zjistil, že žalovaný se po zjištění úpadku Družstva domáhal nahrazení projevu vůle žalobce na uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce, jeho žaloba však byla pravomocným rozhodnutím soudu zamítnuta.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva ze dne 22. 3. 1994 je absolutně neplatná, neboť nemá náležitosti nájemní smlouvy. Žalovaný není ani vlastníkem Bytové jednotky, smlouva o jejím převodu nebyla uzavřena a žalobci i zanikla povinnost smlouvu uzavřít. Bytovou jednotku tak užívá bez právního důvodu. Měl za to, že vyklizení žalovaného z Bytové jednotky je v rozporu s dobrými mravy ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Přihlédl k tomu, že žalovaný uhradil prakticky celou kupní cenu bytu, Družstvo s ní po celou dobu disponovalo, předalo mu byt jako budoucímu vlastníkovi a dlouhodobě ho ujišťovalo o převodu bytu do vlastnictví. Okolnost, že nynější žalobce, který do řízení vstoupil v jeho průběhu, plní své povinnosti insolvenčního správce, není pro závěr, zda je vyklizení žalovaného v rozporu s dobrými mravy, významná. Za stejně nevýznamnou považoval skutečnost, že byla pravomocně zamítnuta žaloba žalovaného na nahrazení projevu vůle žalobce na uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce, neboť jejím předmětem bylo jen posouzení otázky zániku práva na uzavření kupní smlouvy, zatímco toto rozhodnutí spočívá na posouzení předpokladů aplikace obč. zák. ve vztahu k jednání obou účastníků. V souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v obdobných věcech týkajících se vyklizení jiných prostor téhož Družstva přihlédl k legitimnímu očekávání žalovaného, že na něj Družstvo převede vlastnictví k Bytové jednotce, a dospěl k závěru, že vyklizení žalovaného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že nepostačí vyklizení vázat na poskytnutí delší lhůty, ale je na místě žalobu – pro tentokrát – zamítnout. Nedojde-li k dohodě o převodu bytu, jehož výstavbu žalovaný zaplatil, je třeba, aby došlo ke slušnému vyrovnání dlužníka se žalovaným tak, aby výsledné řešení odpovídalo obecné představě spravedlnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), a uplatnil dovolací důvod podle Vytýkal odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , v němž velký senát překonal dosavadní praxi, podle níž je při posuzování věci z hlediska dobrých mravů nevýznamné, který subjekt se vyklizení domáhá. Dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že Bytová jednotka je součástí majetkové podstaty dlužníka (žaloba žalovaného na její vyloučení z majetkové podstaty byla zamítnuta), a k principům . Aby bylo možné ukončit insolvenční řízení, musí být zpeněžena i Bytová jednotka, a bude-li neoprávněně užívána žalovaným, bude její prodej pro majetkovou podstatu nevýhodný. Namítal, že všechen majetek dlužníka musí být zpeněžen ve prospěch věřitelů a kdyby postupoval podle názoru odvolacího soudu, a při vyklizení Bytové jednotky poskytl žalovanému „slušné vyrovnání vycházející z aktuální ceny bytu“, dopustil by se tím trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovanému svědčí tzv. právo legitimního očekávání. To může totiž svědčit jen osobám, které mají právo na uzavření kupní smlouvy na základě realizovatelné smlouvy o smlouvě budoucí. Soudy však již bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalovaného, kterou se domáhal uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce. Zdůraznil, že žalovaný nebyl nikdy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník Bytové jednotky, svědčilo mu jen obligační právo na uzavření smlouvy o jejím převodu, které již zaniklo (nečinností žalovaného), a že smyslem institutu legitimního očekávání nemůže být překonání legislativní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí. Měl za to, že odvolací soud se při hodnocení otázky legitimního očekávání dostatečně nevypořádal s podstatnými rozdíly mezi tímto sporem a sporem projednávaným u Ústavního soudu pod sp. zn. i sp. zn. . Dále odvolacímu soudu vytýkal, že ani nezohlednil skutečnost, že zálohu na kupní cenu, kterou měl žalovaný uhradit Družstvu, nepřijalo Družstvo bez spravedlivého důvodu. Šlo o plnění, které zakládalo po určitou dobu právo žalovaného na uzavření kupní smlouvy na Bytovou jednotku za podmínek a ve lhůtách sjednaných ve smlouvě o smlouvě budoucí, a když k uzavření smlouvy nedošlo, mohl se žalovaný domáhat vrácení uhrazené částky. Žalovaný navíc užíval Bytovou jednotku po celou dobu bez jakéhokoliv protiplnění vůči Družstvu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby ho sám změnil.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ ”).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky zastoupení advokátem ( a 4 ), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky možného odepření výkonu práva realizovaného žalobou na vyklizení pro rozpor s dobrými mravy, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a nájemní smlouvy - podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ ( , 3 , ).

Možností, zda lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (bytové jednotky) pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a žalobu („pro tentokrát“) zamítnout, se Nejvyšší soud v typově shodných věcech zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. ). Zdůraznil v nich, že při posuzování okolností významných pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. je nutné vždy zvážit všechny důvody jak na straně žalobce - vlastníka bytu (jednotky), tak žalovaných, kteří byt (jednotku) užívali bez právního důvodu (ze stejných důvodů jako žalovaný v této věci).

Na straně žalovaných za takovouto významnou okolnost považoval zálohové uhrazení kupní ceny již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, několikaleté užívání bytu v přesvědčení, že je k tomu opravňuje platný právní titul, za situace, kdy dlužník jejich bydlení v bytě nezpochybňoval a utvrzoval je (uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě, uzavřením nájemní smlouvy, apod.) v tom, že byt bude převeden do jejich vlastnictví. S ohledem na sjednání „bezúplatného nájmu“ a současného zaplacení předpokládané kupní ceny bytu nepřičítal k tíži žalovaných v obdobných věcech ani skutečnost, že po dobu užívání bytu neplatili žádný ekvivalent nájemného. Přihlédl i k tomu, že dlužník závazkům ze smlouvy o smlouvě budoucí nedostál (smlouvu o převodu bytové jednotky s nimi v dohodnutém termínu neuzavřel). Rovněž judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. ) v obdobných věcech zdůrazňovala, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje, kladla důraz na tzv. právo legitimního očekávání osob, které uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí o převodu bytu do svého vlastnictví, sjednanou kupní cenu uhradily, a přestože po celou dobu byt užívaly a Družstvo jejich právo k bytu nijak nezpochybňovalo, k uzavření kupní smlouvy nedošlo.

Od těchto závěrů není důvod se odklonit ani v projednávané věci a k výše uvedeným okolnostem významným pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které jsou na straně žalovaného identické, je třeba přihlédnout i nyní.

Rovněž na straně žalobce je třeba zvažovat okolnosti významné pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud (nově) formuloval a odůvodnil závěr, že

po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka. Skutečnost, že žalobce je insolvenčním správcem Družstva, je tedy pro závěr, zda lze žalobu na vyklizení Bytové jednotky zamítnout s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., významná a soud k ní musí při svých úvahách přihlédnout.

V projednávané věci je pak další významnou skutečností i okolnost, že žaloba, jíž se žalovaný domáhal nahrazení projevu vůle žalobce k uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce, byla pravomocným rozhodnutím soudu zamítnuta.

Skutečnost, že žaloba na nahrazení projevu vůle žalobce s uzavřením smlouvy o převodu Bytové jednotky byla zamítnuta, a žalobce s přihlédnutím k jeho podáním v této věci zjevně žádnou dohodu s žalovaným uzavřít nechce, má za následek, že žalovanému již v současné době nesvědčí tzv. právo legitimního očekávání, že se po právu stane vlastníkem Bytové jednotky a bude ji užívat jako vlastník. Tím odpadl i důvod, který doposud vedl k zamítnutí žaloby na vyklizení Bytové jednotky pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Žalovaný tedy není nájemcem Bytové jednotky ani jejím vlastníkem a nesvědčí mu ani jiné právo, které by ho opravňovalo jednotku užívat, a to včetně výše uvedeného práva legitimního očekávání. Zároveň však nelze přehlédnout, že žalovaný uhradil kupní cenu již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, po velmi dlouhou dobu užíval jednotku v přesvědčení, že ho k tomu opravňuje platný právní titul, dlužník jeho bydlení v bytě nezpochybňoval, utvrzoval ho (uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě, uzavřením nájemní smlouvy, v korespondenci) v tom, že byt bude převeden do jeho vlastnictví, a vlastnické právo k věci svědčí Družstvu jen proto, že porušilo svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného. Lze tak uzavřít, že s ohledem na okolnosti zjištěné na straně obou účastníků je správný závěr odvolacího soudu, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení Bytové jednotky je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Poté, co žalovaný ztratil právo legitimního očekávání, již ale nejsou na straně obou účastníků tak závažné okolnosti, pro které by mohla být žaloba na vyklizení Bytové jednotky pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zamítnuta. Zjištěné okolnosti případu se tak projeví jen poskytnutím delší lhůty k vyklizení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, změnil Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu [ ] tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl o vyklizení Bytové jednotky a poskytl žalovanému delší lhůtu k vyklizení, potvrzuje, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud má (shodně se soudem prvního stupně) za to, že jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné (spočívající zejména ve skutečnosti, že po většinu řízení svědčilo žalovanému právo tzv. legitimního očekávání, že se stane vlastníkem Bytové jednotky, které by bylo „pro tentokrát“ důvodem pro zamítnutí žaloby), pro něž je na místě podle výjimečně procesně úspěšnému žalobci nepřiznat náklady řízení.

Protože výše uvedené důvody zvláštního zřetele hodné trvaly i po část odvolacího řízení, rozhodl dovolací soud podle , , že žalobci se nepřiznává právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, a a zavázal procesně neúspěšného žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly dovolateli v souvislosti s podáním dovolání. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle ,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ).

Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - sepis dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.178 Kč, sestávající z odměny podle , AT ve výši 1.500 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč ( , 3 ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 24. května 2016

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu