Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3047/2020

22 Cdo 3047/2020-177

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

FINE REALITY, a. s.

J. V.,

narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. -158, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. -158, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 10. 2019, č. j. -105,

se ruší

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. -158,

se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. -105, uložil žalovanému povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni vyklizené nemovité věci – pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, obci XY, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené 19. 9. 2016 mezi Brátová a Krejčí, v. o. s., insolvenčním správcem žalovaného jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující. Uvedl, že žalovaný nezpochybnil vlastnické právo žalobkyně ani netvrdil (a neprokazoval k tomu relevantní skutečnosti), že by mu svědčilo jakékoliv právo užívat nemovitosti.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a poukazoval na dohodu o narovnání ze dne 5. 12. 2018 uzavřenou mezi účastníky řízení a Brátová a Krejčí, v. o. s. Namítal, že splnil veškeré povinnosti plynoucí z této dohody, a proto byla žalobkyně povinna předložit mu návrh na uzavření kupní smlouvy (nabídku), na základě jehož akceptace by nabyl vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá. Jelikož žalobkyně tuto povinnost nesplnila, navrhl nahrazení projevu vůle žalobkyně. Za těchto okolností považuje žalobu na vyklizení nemovitosti v rozporu s dobrými mravy.

Nalézací soud považoval shora uvedenou námitku za nedůvodnou a návrh žalovaného na nahrazení projevu vůle žalobkyně vyloučil k samostatnému řízení. Uvedl, že i pokud by žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající z dohody o narovnání ze dne 5. 12. 2018, nemá toto žádný vliv na neexistenci práva žalovaného užívat nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. -158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žalobkyně řádně nabyla vlastnické právo a žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání nemovitostí. V takovém případě nelze považovat žalobu na vyklizení nemovitostí za odporující dobrým mravům. Poznamenal, že opodstatněné nejsou námitky žalovaného o charakteru dohody o narovnání ze dne 5. 12. 2018, protože z této dohody nevyplývá ke dni rozhodnutí soudu právo žalovaného užívat nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení právní otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy výkon vlastnického práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení nemovitosti za předpokladu, že žalovaný se má stát na základě právního jednání účastníků řízení vlastníkem těchto nemovitostí a rovněž podal žalobu na nahrazení projevu vůle žalobkyně. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. . Má za to, že pokud odvolací soud nezohlednil dohodu o narovnání ze dne 5. 12. 2018 ani porušení povinností žalobkyně z této dohody plynoucích, je jeho právní posouzení věci formalistické a neúplné. V posuzované věci shledává požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí v rozporu s dobrými mravy, a proto měla být žaloba zamítnuta. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud k posouzení práva realizovaného žalobou na vyklizení z hlediska dobrých mravů a případného zneužití tohoto práva přijal a odůvodnil závěry v rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu –

www.nsoud.cz

). V tomto směru Nejvyšší soud především připomněl závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z nich zejména plyne, že:

a) V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá žalobě o vydání věci dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti (její části).

b) Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62).

c) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126).

d) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují − v konkrétním případě − závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

e) Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

f) Na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

g) Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ) nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

V nálezu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. , Ústavní soud vyložil, že „se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu

pacta sunt servanda

, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.“ Uvedl také, „že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva.“ Je tedy třeba rozlišovat, zda jde (na základě posouzení všech skutečností) o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva (v takovém případě by bylo nutné žalobu na vyklizení nemovitosti „pro tentokrát“ zamítnout), či o pouhé tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu (které nepředstavují důvod pro zamítnutí žaloby), srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. .

Jakkoli výše citované závěry přijal Nejvyšší i Ústavní soud při výkladu ustanovení obč. zák., lze je – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle , , dále rovněž jako „o. z.“, (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. ). Pochybnosti nejsou ani o tom, že ochrana vlastnického práva upravená v o. z. je založena na stejných principech, jako tomu bylo v obč. zák.; i v tomto směru lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. ).

K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněna [srov.

mutatis mutandis

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. ].

V projednávané věci odvolací soud žádným způsobem neposoudil, zda požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí nepředstavuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., a to s ohledem na dohodu o narovnání ze dne 5. 12. 2018 a žalovaným tvrzené nesplnění povinností ze strany žalobkyně z této dohody plynoucích (odvolací soud pouze uvedl, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu žalovanému žádný titul k užívání nemovitostí nesvědčí, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně). Právní posouzení ze strany odvolacího soudu je tedy neúplné, a tudíž ve smyslu nesprávné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

V rámci dalšího řízení je třeba při posouzení, zda představuje požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., pečlivě zvážit všechny rozhodné okolnosti případu, tedy okolnosti na straně žalovaného, který namítá, že výkon vlastnického práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., i okolnosti na straně žalobkyně, která se ochrany vlastnického práva domáhá. Na základě posouzení těchto skutečností soud následně uzavře, zda jsou (či nikoliv) dány „pro tentokrát“ důvody pro zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti podle § 8 o. z. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto rozhodnutím žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí soudů nižších stupňů o tom, zda je opodstatněné „pro tentokrát“ zamítnout žalobu na vyklizení nemovitosti podle § 8 o. z. Dovolací soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů pouze z toho důvodu, že relevantní úvaha v těchto rozhodnutích absentuje.

V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu ( ve spojení s ).

O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu