Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2015/2025

22 Cdo 2015/2025-408

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně MARLO KH s.r.o., se sídlem v Praze 1, Ostrovní 146/16, IČO 14086123, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému městu Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře – Vnitřním Městě, Havlíčkovo náměstí 552/1, IČO 00236195, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č. j. -363, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného s udělením souhlasu dle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve vztahu k pozemku parcela č. XY, katastrální území XY, zapsanému u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětný pozemek“), s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky, a dále aby byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí za náhradu podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. z.“) spočívající ve zřízení, umístění, provozování, opravě, údržbě, úpravě, obnově a výměně v budoucnu vzniklých staveb inženýrských sítí, a to stavby IO 201 – vodovod, stavby IO 251 splašková kanalizace - tlaková, stavby IO 214 - vodovodní přípojka, stavby IO 264 - přípojka splaškové kanalizace - tlakové, stavby IO 265 - přípojka splaškové kanalizace - gravitační, vymezených v situačním výkresu D.7.2.2 vypracovaném společností VYŠEHRAD atelier s. r. o., na předmětném pozemku, jejíž součástí je do doby uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti výše specifikovaných inženýrských sítí rovněž právo umožnit žalobkyni v nezbytném rozsahu vstupovat a vjíždět na předmětný pozemek a provést na něm stavbu inženýrských sítí. Žalobu odůvodnila mj. tím, že žalovaný je vlastník předmětného pozemku, na němž se (již) nachází vodovod a kanalizace ve vlastnictví Vodohospodářské společnosti Vrchlice – Maleč, a.s., se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, IČO 46356967 (dále též jen „vodohospodářská společnost“), žalobce - v rámci svého developerského projektu realizovaného v místě - potřebuje na tento vodovod a kanalizaci připojit své budované inženýrské sítě. Vodohospodářská společnost jako vlastník tohoto stávajícího vodovodu a kanalizace mu s takovým připojením udělila souhlas, žalovaný jako vlastník předmětného pozemku však s umístěním uvedených inženýrských sítí (budovaných žalobcem) na svém pozemku nesouhlasí.

2. Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. -320, zamítl žalobu „v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného s udělením souhlasu dle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)“, ve vztahu k předmětnému pozemku s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky (výrok I), dále zamítl žalobu „v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene - služebnosti, ve znění specifikovaném v bodě VI.II. žaloby“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. -363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II „ve správném znění“, že se žaloba zamítá „v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí za náhradu podle § 1267 a následujících o. z., spočívající ve zřízení, umístění, provozování, opravě, údržbě, úpravě, obnově a výměně v budoucnu vzniklých staveb inženýrských sítí, a to stavby IO 201 - vodovod, stavby IO 251 splašková kanalizace - tlaková, stavby IO 214 - vodovodní přípojka, stavby IO 264 - přípojka splaškové kanalizace - tlakové, stavby IO 265 - přípojka splaškové kanalizace - gravitační, vymezených v situačním výkresu D.7.2.2 vypracovaném společností VYŠEHRAD Atelier s. r. o., na předmětném pozemku žalovaného, jejíž součástí je, do doby uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti výše specifikovaných inženýrských sítí, rovněž právo umožnit žalobkyni v nezbytném rozsahu vstupovat a vjíždět na předmětný pozemek a provést na něm stavbu inženýrských sítí“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle , 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), neboť není podle přípustné.

5. Dovolatelkou pokládanou otázku, „zda - a případně za jakých okolností - je soud oprávněn na základě návrhu zájemce o napojení na vodovodní a kanalizační síť nahradit chybějící projev vůle se zákonem požadovanými souhlasy obce jakožto vlastníka pozemku, v němž se nacházejí inženýrské sítě, na které se zájemce chce napojit, s realizací tohoto napojení“, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.

6. Jak bylo Nejvyšším soudem vysvětleno např. v jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ), v němž Nejvyšší soud rozvíjí předchozí judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. ), udělení či neudělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby (v dané věci inženýrských sítí – vodovodu a kanalizace) spadá do její samostatné působnosti [srov. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]; není možné jí proto (ani z pozice soudu nebo jiného státního orgánu) nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon obcím povinnost udělení takového souhlasu neukládá, a to ani tehdy, kdyby například vhodnost umístění inženýrských sítí v daném místě mohla být dovozována ze zvláštní sociální funkce této veřejnoprávní korporace. Dotčené subjekty jsou v takových situacích v rovnoprávném postavení a, obecně vzato, je jen na vůli obce, která zde vystupuje v roli soukromého subjektu a vykonává práva a povinnosti vlastníka daných pozemků, zda požadovaný souhlas udělí či nikoli (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. ).

7. Tím spíše se uvedený závěr týká případu, kdy nahrazení projevu vůle má směřovat ke vzniku věcného břemene - pozemkové služebnosti (srov. § 1257 a násl. o. z.), v dané věci služebnosti inženýrské sítě podle § 1267 o. z. Soud může o zřízení služebnosti rozhodnout jen v případech upravených zákonem (srov. § 1260 o. z.), v jiných případech soud svým rozhodnutím služebnost zřídit nemůže, a to ani na základě analogické aplikace zákona a ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene vhodným způsobem k jeho řešení [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. , publikovaný pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. )].

8. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil), že žalovanému v projednávané věci povinnost učinit žalobkyní navrhovaný projev vůle (ať již ze zákona či ze smlouvy či jiné právní skutečnosti) nesvědčí, a proto nemůže být úspěšná žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného právě takový projev vůle učinit, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

9. Argumentaci dovolatelky nesvědčí ani jí zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. . Ústavní soud zde zdůraznil, že „v určitých ohledech“ nelze na obec jako vlastníka nahlížet pouze prizmatem subjektu soukromoprávních vztahů, avšak právní jednání jí činěná je nezbytné hodnotit s ohledem na postavení obce jako veřejnoprávní korporace, která má svůj fundament v právu veřejném; proto jednání obcí je třeba posuzovat se zvláštním důrazem na zákonnost, předvídatelnost a nediskriminaci, a to ve smyslu požadavků kladených na správu věcí veřejných, neboť obec jakožto veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva.

10. V dané věci však - z výše uvedeného hlediska (zákonnosti, předvídatelnosti a nediskriminace) nakládání obce se svým majetkem – samo vyslovení nesouhlasného stanoviska žalované s uložením inženýrských sítí na předmětný pozemek, jenž vlastní, nelze považovat za protiprávní (srov. opět výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

11. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a zde vyslovený závěr, že účel povinnosti vlastníka stávajícího vodovodu a kanalizace, obsažené v , o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje výklad, že tato povinnost se vztahuje nejen na umožnění faktického napojení, nýbrž i na umožnění vést vodovod či kanalizaci po pozemku vlastníka vodovodu a kanalizace, na němž se stávající vodovod či kanalizace nachází, byl pak dovozen jen pro případ, že osoba těchto vlastníků je totožná; nikoliv pro případ, kdy pozemek je ve vlastnictví osoby jiné, jako je tomu v projednávaném případě. Proto na danou věc nedopadá.

12. K námitce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepovažoval za právně významné zabývat se tím, zda odmítnutí požadovaného právního jednání žalovaným není zneužitím jeho vlastnického práva a svévolným postupem dle o. z. (jež vyjadřuje též ústavní princip zakotvený v d), dovolací soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury je s nedovoleným (zneužívajícím) výkonem práva spojena možnost odepření jeho právní ochrany. Takový důsledek vyplývá z ustanovení o. z., podle kterého „zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“. Z judikatury dovolacího soud však neplyne, že by snad důsledkem zneužití práva mohlo být založení nového absolutního práva na straně zneužívané. Jen proto, že lze výjimečně odepřít vlastníkovi ochranu některého z atributů jeho vlastnického práva, nelze uvažovat o tom, že by takové odepření znamenalo současně vznik nového věcného práva jiného subjektu ke stejnému předmětu vlastnictví. Jinými slovy řečeno, na základě o. z. lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. , či nález Ústavního soudu z 20. 12. 1995, sp. zn. ).

13. Z uvedeného vyplývá, že - protože se žalobkyně žalobou domáhá nahrazení projevu vůle žalované k (blíže vymezeným) právním jednání, jež jí mají (nově) založit (konstituovat) právo (a to právo trvalé povahy), k čemuž aplikace o. z. (ani d) vést nemůže - je správný též závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o právní nevýznamnosti žalobkyní v tomto směru tvrzených skutečností (jimiž tak nebylo třeba se v dané věci zabývat).

14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2026

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu