Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3301/2010

26

Cdo 3301/2010

ROZSUDEK

JUDr. T. P.

, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované

M. J.

, zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. -98, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. -98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. září 2009, č. j. -73,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. -73, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt – jednotku č. 2148/56 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými č. 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parc. č. 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4063 pro katastrální území Stodůlky“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. -98, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že lhůta k plnění činí tři měsíce od právní moci rozsudku; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je insolvenčním správcem úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (dále jen „bytové družstvo“), které je vlastníkem předmětného bytu, že bytové družstvo a V. H. uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí smlouvy omajetkovém převodu předmětného bytu včetně příslušenství (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě“), že na základě smlouvy o budoucí smlouvě uhradila V. H. bytovému družstvu částku 794.208,- Kč, že dne 23. září 1993 (správně zřejmě 22. září 1993) uzavřely V. H. a žalovaná se souhlasem bytového družstva dohodu o postoupení práv a povinností ze smlouvy o budoucí smlouvě (dále jen „Dohoda“) a že Dohodou převedla V. H. na žalovanou svá práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě a žalovaná „vyrovnala“ V. H. částku 794.208,- Kč, kterou tato zaplatila bytovému družstvu na základě smlouvy o budoucí smlouvě. Dále zjistily, že žalovaná se do předmětného bytu nastěhovala dne 4. října 1993, že od této doby v bytě bydlí a že řádně platí platby související s užíváním bytu podle výpočtového listu nájemného ze dne 19. listopadu 1993, popřípadě dalších listin týkajících se výše plateb za předmětný byt (viz č. l. 12 až 30 spisu). Oba soudy učinily rovněž skutkový závěr, že z uvedených skutkových zjištění nevyplývá vůle účastníků směřující k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu; protože vyklizení není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení potvrdil. Současně – s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že žalované nepřísluší žádná bytová náhrada. Zejména vzhledem k jejímu věku (65 let) a délce jejího bydlení v předmětném bytě však dospěl k závěru, že její vyklizovací povinnost je zapotřebí vázat na delší (tříměsíční) lhůtu; proto ve výroku o lhůtě k plnění rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ke splnění vyklizovací povinnosti jí stanovil tříměsíční lhůtu (na místo soudem prvního stupně stanovené patnáctidenní lhůty).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V dovolání především namítla, že vůle obou účastníků směřovala k uzavření smlouvy o nájmu bytu, což podle jejího názoru vyplývá z Dohody a z výpočtového listu nájemného ze dne 19. listopadu 1993 a z toho, že po celou doby bydlení hradila veškeré platby související s užíváním bytu. Vyslovila rovněž přesvědčení, že i kdyby tomu tak nebylo, měla být žaloba s odkazem na ustanovení obč. zák. zamítnuta. V této souvislosti uvedla, že zejména vzhledem k jejímu věku a délce jejího bydlení v bytě je požadavek na vyklizení nepřiměřeně tvrdý a staví ji do neřešitelné životní situace. Dále uvedla, že i kdyby nebylo na místě zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, měla být její vyklizovací povinnost s odkazem na ustanovení obč. zák. a na okolnosti specifikované v dovolání (zejména dobrá víra uživatelky bytu, která nedostatky právního titulu nezpůsobila, byt dlouhodobě užívá a zvelebila ho) vázána na zajištění bytové náhrady. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, zdůraznil, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu, a navrhl, aby její dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že v projednávané věci dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o lhůtě k plnění (tak, že žalované stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu) a potvrdil ho ve vyklizovacím výroku. Lze jen dodat, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o lhůtě k plnění má povahu usnesení, a proto přípustnost dovolání proti jinak potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (dále též jen potvrzující rozsudek“) nelze dovozovat z ustanovení

Současně dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – brojí proti potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , výjimečně pak také dovolací důvod podle (který však – s přihlédnutím k obsahu dovolání / / – nebyl uplatněn); nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 19. července 2001, sp. zn. , a ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ).

Zpochybnila-li proto dovolatelka názor odvolacího soudu o nedostatku svého právního titulu k užívání bytu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků obsažené v tam uvedených listinách a jak měla být tato vůle interpretována, napadla – za použití – správnost skutkového (nikoliv právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Nad rámec řečeného dovolací soud přes to dodává, že podle ustálené soudní praxe závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele i nájemce však nelze usoudit z jejich mlčení či faktického užívání bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 21. srpna 2000, sp. zn. , z 25. října 2001, sp. zn. , z 20. 1istopadu 2003, sp. zn. , z 8. června 2004, sp. zn. , z 1. února 2005, sp. zn. , ze 4. března 2005, sp. zn. , a z 27. července 2005, sp. zn. ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázek, že zjištěné skutečnosti nejsou pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle § 3 odst. 1 obč. zák. dostačující a že hypotéza ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna již tím, že vyklizovací povinnost dovolatelky bude vázána na tříměsíční (tj. delší než patnáctidenní) lhůtu k vyklizení (a nikoli na zajištění bytové náhrady). Uvedené otázky jsou totiž soudy rozhodovány rozdílně, byť v tomto ohledu byla již soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k němuž odvolací soud nepřihlížel). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nemají z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě žádný právní význam věk dovolatelky a délka jejího bydlení v bytě. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolatelce nesvědčí nájemní poměr k bytu. Přitom podle přesvědčení dovolacího soudu ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§ 685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem, tedy právního úkonu, který v daném případě nebyl uzavřen.

Dovolací soud však nesouhlasí s názorem, že uvedené okolnosti jsou bez právního významu i pro úvahu, zda v tomto případě za použití § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečně vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti nelze bez dalšího opomenout ani to, že dovolatelka řádně hradí platby související s užíváním bytu a že v souvislosti s Dohodou (s níž vyslovilo souhlas bytové družstvo) uhradila V. H. relativně vysokou částku, kterou ve vztahu k předmětnému bytu eviduje jako platbu od V. H. na základě smlouvy o budoucí smlouvě i bytové družstvo. Lze uzavřít, že byť dovolatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu, je její vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu z uvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Ve vztahu k otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. března 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.předseda senátu