Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 192/2013

26

Cdo 192/2013

ROZSUDEK

JUDr.

Tomáše Pelikána

, advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované

GRANAT s. r. o.

, se sídlem Praha 5, Petržílkova 2267/12, IČ: 25645226, zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. -96, takto:

I. Dovolání se zamítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč, k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. -63, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu – jednotky v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly, postavené na pozemcích parc. č. 2871, 2872, 2873 a 2275, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 6452 pro k. ú. S. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. -96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 26. 2. 1998, kterou uzavřela s Pražským stavebním bytovým družstvem je neplatná ( , , ve znění po novele č. – dále jen „obč. zák.“) protože neobsahuje podstatnou náležitost smlouvy o nájmu bytu ( obč. zák.), a to dohodu o nájemném (užívání bytu bylo sjednáno jako bezúplatné). Dovodil dále, že Dohoda o postoupení práv a povinností za smlouvy o smlouvě budoucí kupní č. 2501, uzavřená dne 26. 2. 1998 mezi žalovanou a p. Stiborem, nemá ve vztahu k žalobci právní relevanci a nelze s ní spojovat přechod či převod závazku žalobce převést na žalovanou vlastnické právo k předmětnému bytu (jednotce); žalovaná nemohla na jejím základě nabýt práva a povinnosti ze smlouvy budoucí, ani postavení účastníka této smlouvy. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. a sp. zn. , v nichž byl vysloven právní názor, že předmětem postoupení ve smyslu obč. zák. nemůže být povinnost účastníka). Se zřetelem k tomu nepřipadá v úvahu ani legitimní očekávání žalované na nabytí majetku (nález Ústavního soudu sp. zn. ). Odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), a proto žalobu na vyklizení shledal důvodnou; na tom ničeho nemění ani okolnost, že žalovaná uhradila p. S. kupní cenu za byt. S ohledem na to, že předmětný byt je fakticky obýván rodinou se dvěma dětmi, stanovil delší lhůtu k jeho vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uvedla v něm, že „jsou dány důvody ve smyslu ust. 237 , …“. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci právního důvodu bydlení a vytýká mu, že nezohlednil její argumentaci odkazem na ust. obč. zák. Poukazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. R 5/2001 a uvádí, že daný případ plně vyhovuje v něm naznačeným kriteriím, tj. dobrá víra uživatele, že mu svědčí platný právní titul bydlení, jehož nedostatky nezpůsobil, obývá byt dlouhodobě, podílel se na jeho zvelebení a vlastník nepotřebuje byt k bezprostřednímu řešení své bytové otázky. S odkazem na odbornou literaturu a judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že právo na bydlení patří k základním lidským právům a vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci měla být žaloba zamítnuta. Rovněž tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 26. 2. 1998 o postoupení práv a povinností a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , kdy žalovaná rovněž takovou smlouvu uzavřela. Dále cituje rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věcech, v nichž byl v obdobných věcech vysloven názor, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta za použití ustanovení obč. zák., jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž bylo poukázáno na legitimní očekávání nabytí vlastnického práva osoby, která měla byt vyklidit. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracel dovolací námitky a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. dubna 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. , kterým se mění , dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále „”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), a je přípustné podle

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Posuzováno dle obsahu dovolání ( ) dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozhodnutí ze 17. 12. 2003, sp .zn. , z 3. 2. 2004, sp. zn. , a ze 17. 6. 2004, sp .zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněným pod R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby (pro tentokrát), nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo určením delší, než zákonné lhůty k vyklizení.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Proti tomu žalovaná argumentuje zejména námitkou, že právo na bydlení je základním lidským právem, že byt dlouhodobě užívala v přesvědčení, že jí svědčí platný právní důvod bydlení a že jeho nedostatky nezpůsobila.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, přitom vyplývá, že žalovaná je právnickou osobou (obchodní společností), že má své sídlo na adrese předmětného bytu a že její jednatelkou je Elena Roussavskaia, která byt užívá též k bydlení.

Dovolatelce lze přisvědčit, že právo na bydlení patří k základním lidským právům, neboť zajišťuje realizaci jedné ze základních lidských potřeb – potřeby bydlení, jež je vlastní toliko fyzické osobě, nikoli osobě právnické (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 436 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. jeho rozsudek z 26. 10. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod R 6/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 30. 10. 2001, sp. zn. a rozsudek z 6. 12. 2005, sp.zn. ).

Ochrana práva na bydlení je poskytována i prostřednictvím aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (viz shora citované R 5/2001 a R 6/2010), kdy je výjimečné vlastníkovi odepřena ochrana jeho vlastnického práva. V souzené věci však aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v úvahu, neboť předmětný byt slouží jako sídlo právnické osoby (dovolatelky), jejíž zájmy nelze upřednostnit před ochranou práva vlastnického. Okolnost, že byt je fakticky užíván též k bydlení její jednatelky, není v tomto směru rozhodná. Ostatně odvolací soud ji zohlednil stanovením delší lhůty k jeho vyklizení ( ). Pro úplnost lze poukázat na skutečnost, že kategorie tzv. služebních bytů v nájmu právnické osoby určených pro ubytování osob, jež pro ni pracují (srov. ), byla s účinností k 1. 11. 2011 zrušena

Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl, lze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat jeho rozhodnutí za věcně správné.

Dovolací soud proto – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání žalované jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč ( ve spojení s a , ve znění účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 19. září 2013

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.

předsedkyně senátu