Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3668/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRANAT s. r. o., se sídlem Petržílkova 2267/12, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Vašátkova 176, 250 88 Čelákovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012 č. j. -96 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2013 č. j. -125, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a 10y (dále jen ""), d (dále jen ""), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. října 2011 č. j. -63 zamítl žalobu na vyklizení žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") z bytu - jednotky č. X1 v objektu bydlení - budově vedené pod popisnými čísly X2, X3, X4 a X5, postavené na pozemcích parc. č. Y1, Y2, Y3 a Y4, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. Y5 pro katastrální území Stodůlky (dále též "předmětný byt"); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2012 č. j. -96 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 26. února 1998, kterou uzavřela s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "PSBD") je neplatná ( , , ve znění po novele č. , dále jen "obč. zák."), protože neobsahuje podstatnou náležitost smlouvy o nájmu bytu ( obč. zák.), a to dohodu o nájemném (užívání bytu bylo sjednáno jako bezúplatné). Dovodil dále, že Dohoda o postoupení práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní č. 2501, uzavřená dne 26. února 1998 mezi žalovanou a Josefem Stiborem, nemá ve vztahu k žalobci právní relevanci a nelze s ní spojovat přechod či převod závazku žalobce převést na žalovanou vlastnické právo k předmětnému bytu (jednotce); žalovaná nemohla na jejím základě nabýt práva a povinnosti ze smlouvy budoucí, ani postavení účastníka této smlouvy. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. a sp. zn. , v nichž byl vysloven právní názor, že předmětem postoupení ve smyslu obč. zák. nemůže být povinnost účastníka). Se zřetelem k tomu nepřipadá v úvahu ani legitimní očekávání žalované na nabytí majetku (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 91/61, SbNU 415). Odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobu na vyklizení shledal důvodnou; na tom, uvedl odvolací soud, nemění nic ani okolnost, že žalovaná uhradila Josefu Stiborovi kupní cenu za byt. S ohledem na to, že předmětný byt je fakticky obýván rodinou se dvěma dětmi, stanovil delší lhůtu k jeho vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. září 2013 č. j. -125 zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci právního důvodu bydlení a vytýká mu, že nezohlednil její argumentaci odkazem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák.

Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i soudu odvolacího, porušují její základní práva zaručená jí ústavním pořádkem České republiky, a to zejména právo na ochranu majetku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá také porušení svého základního práva na ochranu legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. V souvislosti s legitimním očekáváním nabytí vlastnického práva k zakoupené nemovitosti se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(N 124/37, SbNU 563). Stěžovatelka se dovolává i ochrany práva na bydlení, které je sociálním právem a má ústavní povahu.

Stěžovatelka uvádí, že legálně koupila nemovitost od úpadce, když řádně a včas uhradila PSBD celou dohodnutou kupní cenu a PSBD toto finanční plnění převzalo. Stěžovatelka protokolárně převzala od úpadce předmět koupě do držby (sám úpadce stěžovatelce jednotku na základě realizované koupě předal, a tudíž nedošlo k "okupaci" nemovitosti a k tomu, že by byla užívána bez odpovídajícího právního důvodu), a z jednání úpadce je zřejmé, že PSBD od počátku jednalo se stěžovatelkou jako s vlastníkem předmětné nemovitosti, tudíž není možné pochybovat o tom, že stěžovatelka byla od samého počátku tzv. oprávněným držitelem této nemovitosti (nikoliv jejím "okupantem"), a to s přesvědčením, že jí tato nemovitá věc patří.

V kontextu skutkové a právní argumentace této ústavní stížnosti se tak podle názoru stěžovatelky aplikace občanskoprávního institutu "vydržení" jeví jako ústavně konformní řešení situace, kterou stěžovatelka ničím nezavinila, stav, který de facto neměla šanci nikterak pozitivně ovlivnit a jako cesta vedoucí k navození v minulosti platně uzavřenou smlouvou legitimně očekávaného (a tudíž předvídaného) faktického stavu.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva odvolací soud v souzené věci dovodil, že Dohoda o postoupení práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní č. 2501, uzavřená dne 26. února 1998 mezi žalovanou a Josefem Stiborem, nemá ve vztahu k žalobci právní relevanci a nelze s ní spojovat přechod či převod závazku žalobce převést na žalovanou vlastnické právo k předmětnému bytu; žalovaná nemohla na jejím základě nabýt práva a povinnosti ze smlouvy budoucí, ani postavení účastníka této smlouvy. Se zřetelem k tomu nepřipadá v úvahu ani legitimní očekávání žalované na nabytí majetku. Odvolací proto soud uzavřel, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. ).

K námitce stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na bydlení se vyjádřil Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, vyplývá, že žalovaná je právnickou osobou (obchodní společností), že má své sídlo na adrese předmětného bytu a že její jednatelkou je Elena Roussavskaia, která byt užívá též k bydlení. Nejvyšší soud přisvědčil dovolatelce, že právo na bydlení patří k základním lidským právům, neboť zajišťuje realizaci jedné ze základních lidských potřeb - potřeby bydlení, jež je vlastní toliko fyzické osobě, nikoli osobě právnické [srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001 sp. zn. , dále např. jeho rozsudek z 26. října 2000, sp. zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 30. října 2001

sp. zn.

) a rozsudek z 6. prosince 2005 sp. zn. ]. Ochrana práva na bydlení je poskytována i prostřednictvím aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., kdy je výjimečně vlastníkovi odepřena ochrana jeho vlastnického práva. V souzené věci však aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v úvahu, neboť předmětný byt slouží jako sídlo právnické osoby (dovolatelky), jejíž zájmy nelze upřednostnit před ochranou práva vlastnického. Okolnost, že byt je fakticky užíván též k bydlení její jednatelky, není v tomto směru rozhodná. Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl, lze pokládat jeho rozhodnutí za věcně správné.

Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, je třeba uvést, že tento na uvedenou skutkovou situaci nedopadá.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu