Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 107 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (112)DBF49C096E9247B4C1257A4E0069308F.html
HTML · 19.99 KB
No categories available
26 Cdo 180/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č.j. 6 C 123/2001 -21, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 1+3, v 1. podlaží domu č. 1173 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. července 2003, č.j. 14 Co 271/2003 -36, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované byt vyklidit po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobkyni (vlastnici domu, v němž se byt nachází), nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (část prosince 2000, únor až květen 2001, nedoplatek za vyúčtování služeb za rok 1999, nedoplatek za teplo a za vodu v období červenec 1999 až červen 2000), že ani po podání žaloby v dané věci nehradila běžné nájemné ani dluh na nájemném, takže ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dlužila žalobkyni nejméně částku 52.633,- Kč spolu s poplatkem z prodlení, že žalovaná byla naposledy zaměstnána před deseti lety, nemá zdravotní problémy, které by jí bránily vykonávat trvalé zaměstnání, není vedena u úřadu práce, v bytě bydlí se svým dosud nezletilým synem a neprojevila snahu vzniklou situaci řešit ve spolupráci se žalobkyní, např. výměnou předmětného bytu za menší, uzavřením splátkového kalendáře, apod. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán, a současně dovodil, že přivolení k výpovědi není v rozporu dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). V této souvislosti poukázal na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 471/98 a sp.zn. 26 Cdo 1486/2001 s tím, že žalovaná po zahájení řízení v dané věci nezaplatila dlužné nájemné, ani poplatek z prodlení, neplatila běžné nájemné, neučinila žádný krok k jednání se žalobcem za účelem úhrady dluhu a nebyly na její straně shledány žádné skutečnosti, které by jí bránily ve výdělečné činnosti. Zatímco soud prvního stupně vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování s odůvodněním, že má ve výchově nezletilé dítě, odvolací soud dovodil, že není splněna druhá zákonná podmínka pro přiznání bytové náhrady stanovená v § 712 odst. 5 větě druhé obč.zák., a to existence důvodů zvláštního zřetele hodných, když žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě a neprojevila snahu situaci řešit; na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ). Uvádí, že se v řízení bránila tvrzeními, že žije ve společné domácnosti s nezletilým synem, že byla po dlouhou dobu nezaměstnaná a není schopna platit nájemné, že její snahy o výměnu bytu za menší, s nižším nájemným, byly bezúspěšné a že nabízela pronajímateli splácení nájemného částkou 5.000,- Kč měsíčně. Dále uvádí, že se dovolávala ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a že pokud soud prvního stupně přivolil k výpovědi a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil, „nehodnotil její právní postavení s přihlédnutím k tomuto ustanovení“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a navrhla, aby bylo odmítnuto. Pro případ, že by bylo shledáno přípustným, namítla, že odvolací soud vzal v úvahu všechny okolnosti uváděné žalovanou a že by její dovolání mělo být jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř. ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. , je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka však proti uvedenému výroku žádný z dovolacích důvodů neuplatňuje, a proto nezbylo než dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
Ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).
Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř. ).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané dovolatelkou, nehodnotil její právní postavení s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 1996, a pod č. 43, ročník 1999, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001 , a ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001 ) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět žalobě pronajímatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není zamítnutí žaloby namístě. Pokud pak dovolatelka závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání (a přikládá jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000 , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003 ) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 , § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1 , § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1 , § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. února 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu