Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3077/2012

26

Cdo 3077/2012

ROZSUDEK

JUDr. T. P.

, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované

D. K. – M.

, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. -69, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. -69, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. března 2009, č. j. -29,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. -29, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou žalobci předat (do patnácti dnů od právní moci rozsudku)

„bytovou jednotku č. 2485/12 v budově čp. 2483, 2484 a 2485, postavené na pozemcích parc. č. 2780/8, 2780/9 a 2780/10, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., katastrální pracoviště P., obec P., na LV č. 6340 pro katastrální území S.“

(dále jen „bytová jednotka“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č. j. -69, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost bytovou jednotku vyklidit a vyklizenou ji předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Na základě smlouvy reg. č. 703 uhradila žalovaná dne 7. března 1994 úpadci jako kupní cenu na bytovou jednotku částku 577.132,- Kč a téhož dne ji od něho převzala. Úpadce ji tehdy potvrdil, že na ni převede vlastnické právo k bytové jednotce. To opětovně potvrdil v Dodatku ke smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy na bytovou jednotku. V souvislosti s plánovaným převodem bytové jednotky uzavřeli úpadce (právní předchůdce žalobce) jako pronajímatel a žalovaná jako budoucí vlastník – nájemce dne 7. března 1994 nájemní smlouvu (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě bylo žalované umožněno užívat bytovou jednotku do doby, než bude převedena do jejího vlastnictví. Ze Smlouvy mimo jiné vyplývá, že žalovaná uhradila kupní cenu bytové jednotky v plné výši a že nájem byl sjednán na dobu určitou – do doby vkladu vlastnického práva žalované k bytové jednotce do katastru nemovitostí. V čl. III. Smlouvy se její účastníci dohodli, že

„vzhledem k charakteru bytu a s ohledem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí je nájem bezúplatný“

. Zatímco soud prvního stupně posoudil Smlouvu jako

„smlouvu inominátní (

ve smyslu , , ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy – dále jen „obč. zák.“

) s prvky smlouvy nájemní i smlouvy o výpůjčce“

, odvolací soud uzavřel, že

„obsah smluvních ujednání účastníků (

žalované byla bytová jednotka dána do užívání na dobu určitou – do doby vkladu jejího vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí

) lze … zcela podřadit“

smlouvě o výpůjčce podle obč. zák., a pokračoval, že uplatněním práva požadovat vrácení předmětu výpůjčky ( ) zaniklo žalované právo užívat bytovou jednotku na základě smlouvy o výpůjčce a nadále ji proto užívá bez právního důvodu. Jelikož její vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu pokládal z důvodů tam specifikovaných za rozporné s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., vázal její vyklizovací povinnost, a to s poukazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009, sp. zn. , a na právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. , na zajištění náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). Jde-li o uplatněné dovolací důvody, odkázala na ustanovení , odst. 3 V dovolání především nesouhlasila s právním názorem, že Smlouvu lze považovat za smlouvu o výpůjčce ve smyslu obč. zák.; naopak se ztotožnila s názorem soudu prvního stupně, že Smlouvu lze – vzhledem ke zjištěným okolnostem a projevené vůlí jejich účastníků – posoudit jako inominátní (ve smyslu obč. zák.) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce. V této souvislosti vyslovila názor, že šlo o smlouvu úplatnou, neboť

„možnost užívání bytové jednotky … byla zohledněna ve sjednané kupní ceně a žalovaná si tak tuto možnost zaplatila“.

Z tohoto důvodu

„sjednaný právní vztah trvá, včetně závazku žalobce umožnit další užívání předmětné bytové jednotky“.

I kdyby šlo o smlouvu o výpůjčce, měla za to, že nenastala situace předpokládaná v ustanovení , neboť insolvenční správce doposud nepožádal o vrácení zapůjčené věci. Kromě toho namítla, že – z příčin specifikovaných v dovolání – jde v daném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, pročež měla být žaloba zamítnuta. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. ledna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Ačkoliv dovolatelka v dovolání odkázala i na ustanovení , tedy jakoby uplatnila i dovolací důvod upravený v tomto ustanovení, ve skutečnosti jsou její dovolací námitky podřaditelné – s přihlédnutím k jejich obsahu ( ) – pouze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení, zda Smlouvu lze pokládat za smlouvu o výpůjčce podle obč. zák., jak dovodil odvolací soud, či zda jde o smlouvu inominátní ve smyslu obč. zák. s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, jak uzavřel soud prvního stupně a jak míní dovolatelka. je ovládán zásadou autonomie vůle, což subjektům občanskoprávních vztahů zásadně, tj. až na výjimky ( obč. zák.), umožňuje uzavírat jakékoli smlouvy, pokud svým obsahem nebo účelem neodporují zákonu nebo jej neobchází anebo se nepříčí dobrým mravům. Určité smluvní typy, které jsou mezi subjekty uzavírány nejčastěji, ve své zvláštní části speciálně upravuje. Tyto upravené smluvní typy jsou charakterizovány typickými právy a povinnostmi, které z nich smluvním stranám plynou. Vedle těchto tzv. pojmenovaných (nominátních) smluv lze však uzavírat i smlouvy, které nejsou v zákoně zvláště upraveny, neodporují-li obsahu nebo účelu ( obč. zák.). Pro právní vztahy vyplývající z takových smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Z řečeného vyplývá, že obecný princip autonomie vůle v občanskoprávní oblasti, zvláště pak smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Ve snaze co nejúplněji realizovat své individuální potřeby a zájmy mohou uzavřít i smlouvy, které nejsou v , popř. ani v jiném občanskoprávním předpise zvlášť upraveny. Na případy, kdy smluvní ujednání nelze podřadit pod žádný smluvní typ upravený v jeho části osmé, pamatuje svým ustanovením . Odpovídá-li však uzavřená smlouva, a to s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, určitému (výslovně upravenému) smluvního typu, je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, resp. jako smlouvu inominátní, jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ.V posuzovaném případě uzavřeli právní předchůdce žalobce označený jako pronajímatel a dovolatelka označená jako budoucí vlastník – nájemce smlouvu označenou jako nájemní. Předmětem nájmu učinili tam specifikovanou bytovou jednotku (čl. I. Smlouvy), nájem byl sjednán na dobu určitou, vymezenou čl. II. Smlouvy a „vzhledem k charakteru bytu a s ohledem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí“ se dohodli na nájmu „bezúplatném“ (čl. III. Smlouvy). Dovolací soud zastává především názor, že takto uzavřenou smlouvu nelze posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle obč. zák. jen na základě pouhého porovnání znění smlouvy s formálními znaky uvedeného smluvního typu upraveného v zákoně, jak to – s přihlédnutím k pouhému obsahu smlouvy a bez toho, že by se zabýval otázkou, jaká byla vůle účastníků této smlouvy, tedy k jakému výsledku směřovala a zda účastníci skutečně zamýšleli vyvolat právní následky, jež zákon se smlouvou o výpůjčce spojuje – učinil odvolací soud. Neobstojí však ani názor, že jde o smlouvu inominátní (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně a jak míní dovolatelka. Právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) je proto v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle byl tak použit opodstatněně.Není-li dosud spolehlivě uzavřeno, na základě jakého právního titulu dovolatelka bytovou jednotku užívá, resp. zda ji užívá bez právního důvodu, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda její vyklizení je či není v rozporu s dobrými mravy; tyto úvahy jsou totiž na místě až v případě, že dovolatelka ji skutečně užívá bez právního důvodu.Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolacími námitkami (viz předchozí výklad). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ). Dojde-li soud v dalším řízení k závěru, že dovolatelka užívá bytovou jednotku bez právního důvodu, budou při úvaze o rozporu vyklizení s dobrými mravy využitelné právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. , na nějž v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2013

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu