Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5366/2008

26 Cdo 5366/2008

U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a)K. Š. a b) J. Š., zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 31, proti žalovaným: 1)Z. M., 2) J. H., 3) P. H., 4) J. H.,  a 5) J. T., o zaplacení částky 848.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. dubna 2008, č. j. -141, takto:

Žalobci

tím žalobcům vzniklých při skončení nájemního poměru. Žalobci vynaložili na adaptace celkem částku 1.045.425,- Kč, po odpočtu dlužného nájemného 200.175,- Kč tak zbývá žalovaná částka 848.625,- Kč, kterou žalovaní odmítají zaplatit, ačkoliv se k tomu žalovaná 1) zavázala v dohodě o skončení nájmu z 30. 4. 2002. Původní pronajímatel a vlastník domu P. N. zemřel v roce 1997 a dědictvím po něm nabyli žalovaná 1) aj. H. st., každý ideální ½ domu. Ten zemřel v roce 1998 a žalovaní jako jeho dědicové nabyli každý spoluvlastnický podíl ideální 1/8.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 28. 4. 2008, č. j. -141, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) z 28. 6. 2006, č. j. -94, jímž byla zamítnuta „žaloba o uložení povinnosti zaplatit žalobcům ze strany žalovaných celkem částku 848.625,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2003 do zaplacení“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že právní předchůdce žalovaných jako vlastník domu č. p. 353 ve V. H. uzavřel se žalobci 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993 smlouvy o nájmu nebytových prostor v tomto domě, vždy na dobu deseti let. Podle výkladem zjištěného obsahu obou nájemních smluv se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů vynaložených na specifikované adaptace domu jen v případě, že by sám nájemní poměr ukončil před uplynutím sjednané doby (tomu odpovídalo i mimořádně nízké nájemné). Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že nájemní poměr zanikl k návrhu žalobců dohodou z 30. 4. 2002, kterou uzavřeli se žalovanou 1), ke dni uzavření dohody. Žalobci tak nemohou po žalovaných, kteří dědictvím nabyli spoluvlastnictví k původně pronajatému domu, úhradu nákladů požadovat. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že dohoda, kterou uzavřeli žalobci se žalovanou 1) dne 30. 4. 2002 o skončení nájemního poměru a ve které se žalovaná 1) zavázala k úhradě nákladů vynaložených žalobci na předmětný dům po odpočtu dlužného nájemného, je absolutně neplatný právní úkon. Žalované 1) náležel spoluvlastnický podíl k domu pouze v rozsahu ideální ½, ve vztahu k ostatnímžalovaným byla v postavení rovnodílného spoluvlastníka, a ve smyslu (dále „obč. zák.“) tak nemohla sama dohodu platně uzavřít (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Nájemní poměr proto skončil uplynutím deseti let, jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě z 2. 7. 1993. Protože se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů vynaložených žalobci na jeho dům jen v případě skončení nájemního poměru před uplynutím sjednané doby, nárok na jejich úhradu podle obč. zák. žalobcům nevznikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „ “, a ve znění uvedené novely.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních a jde-li o právní otázku zásadního významu ( )

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/ ), řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn . ). Námitky žalobců, že soud prvního stupně nařídil důkaz znaleckým posudkem, „aniž účastníkům dal možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a sám jim sdělil, co má být tímto důkazem prokázáno a zda lze závěry znalce využít v řízení“, zásadní právní význam rozhodnutí nezakládají. To platí i o námitce  k „nové argumentaci“ odvolacího soud ohledně skončení nájemní smlouvy. Zatímco soud prvního stupně považoval dohodu z 30. 4. 2002 za platnou, odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně k odlišnému právnímu závěru o absolutní neplatnosti této smlouvy.

Přípustný není ani dovolací důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Ten dovolatelé podle obsahu dovolání ( ) uplatnili, pokud brojili proti výkladu nájemních smluv z 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo1145/99, ze dne 19. 7. 2001,

sp. zn. , a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněného

pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002,

sp. zn. , ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo1792/2002, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. ).

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , že žalobci mají po skončení nájmu právo na náhradu zhodnocení pronajaté věci i přes znění předmětné nájemní smlouvy, Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek z 30. 5. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod C 5278 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2008, v němž uvedl, že „ustanovení o změnách prováděných na pronajaté věci ( ) má dispozitivní charakter“.

K otázce hospodaření se společnou věcí se dovolací soud vyjádřil v rozsudku

ze dne 15. 12. 2006, sp.zn. , na který odkázal už odvolací soud. Uvedl, že právní úkon týkající se hospodaření se společnou věcí, který učinil jeden z rovnodílných podílových spoluvlastníků, aniž dal druhému spoluvlastníku možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit nebo přes výslovný nesouhlas druhého spoluvlastníka, je úkonem absolutně neplatným pro rozpor se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle a odmítnuto.

Podle , a by žalovaným vůči žalobcům náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Marie Rezková

předsedkyně senátu