Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2971/2020

26 Cdo 2971/2020-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 529/6, proti žalované České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení 909 109 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020, č. j. 13 Co 322, 323/2019-278, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

13 020 Kč k rukám Mgr. Tibora Stano, advokáta se sídlem v Táboře, Husovo nám.

529/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. -245 (v pořadí druhým), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 697 702 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 211 407 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV., V.), jejichž výši vyčíslil usnesením ze dne 5. 6. 2019, č. j. -249.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 13 Co 322, 323/2019-278, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 159 433 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), rozhodl o nákladech účastníků v řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výroky III. a IV.).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal důvodným nárok žalobce na zaplacení zhodnocení pronajaté věci po skončení nájmu podle , , ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“. Odborné závěry, které znalec formuloval ve znaleckém posudku, vypracovaném za účelem zjištění výše zhodnocení věci, považoval za náležité zdůvodněné, logické a výslechem znalce řádně vysvětlené. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že v rozsahu částky 159 433 Kč s příslušenstvím je žalovaný nárok promlčen. Nesdílel ani úvahu žalované, podle níž by měl její (údajný) příslib kompenzace žalobcem vynaložených nákladů snížením nájemného vyloučit aplikovatelnost ustanovení obč. zák., neboť o uzavření takové dohody mezi účastníky, jež by byla novací nájemního vztahu, nebylo v řízení konkrétně tvrzeno ani zjištěno ničeho.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tím méně pak může taková námitka přivodit přípustnost dovolání. Jestliže však dovolatelka namítá, že skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není výsledkem uplatnění zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou důkazní síly důkazních prostředků zabýval, jak v obecné poloze, tak i speciálně ve vztahu ke znaleckým posudkům, a jeho závěry skýtají odpověď též na otázku, kterou předkládá dovolatelka. Vysvětlil např. v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. V rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. , pak dovodil, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Rozhodující při úvaze o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.). Soud rovněž nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud při hodnocení znaleckého posudku postupoval v souladu s uvedenou judikaturou a s námitkami žalované k jeho obsahu a závěrům se vypořádal v jejím duchu. Za odpovídající poměrům věci lze považovat i stanovení výše zhodnocení pouze ohledně pronajaté věci (nádražní restaurace).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. , dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 19. 7. 2007, sp. zn. , z 26. 8. 2010, sp. zn. , a z 25. 5. 2011, sp. zn. , a dále rovněž v rozsudku z 23. 4. 2013, sp. zn. .

Takové odchylné ujednání mezi účastníky prokázáno nebylo. Ze skutkových zjištění naopak plyne, že případně uvažovaná dohoda o kompenzaci vynaložených nákladů žalobce formou snížení nájemného nebyla s ohledem na skončení nájemního vztahu realizována.

Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu zásah do jeho legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

V části, v níž dovolatelka napadla výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné [ , ].

Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení věta první jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 3. 3. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu