Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1998/2009

26

Cdo 1998/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

F. H.

, zastoupeného Jiřím Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti žalované

RPG Byty, s.r.o.

, se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Gregorova 3/2582, IČ: 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2009, č. j. -86, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2009, č. j. -86,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. -36, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 26. září 2007 z nájmu žalobce k

„bytu č. 13, I. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 3. patře domu č. p. 531 na ulici Čs. E. v obci O. - P.“

(dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. -86, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu vydaným bývalým Obvodním národním výborem v Ostravě 4 dne 12. června 1989 (dále jen „rozhodnutí“) byl žalobci podle přidělen předmětný byt jako byt podnikový, že byt mu byl odevzdán do užívání na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 15. června 1989 (dále jen „dohoda“), že v té době byla vlastníkem domu a bytu společnost OKR, k. p., a žalobce byl jejím zaměstnancem, že k 30. listopadu 1993 svůj pracovní poměr ukončil a že dne 18. června 1994 uzavřel manželství. Dále zjistil, že rozhodnutím valné hromady ze dne 22. května 2006 byla rozdělena obchodní společnost OKD, a. s. (předchozí vlastník předmětného domu) a že k 31. květnu 2006 byla do obchodního rejstříku zapsána žalovaná jako jedna z nástupnických společností OKD, a. s., která je v současné době vlastnicí předmětného domu. Nakonec také zjistil, že dne 17. října 2007 byla žalobci doručena výpověď z nájmu bytu z důvodu, že předmětný byt bez vážných důvodů neužívá nebo ho užívá bez vážných důvodů jen občas ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že rozhodnutím a následnou dohodou vzniklo žalobci v roce 1989 právo osobního užívání podnikového bytu ( a , v tehdy účinném znění). Dále rovněž dovodil, že toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo na jeho právo nájmu služebního bytu ( , ve znění po novele provedené ), neboť k tomuto datu byt splňoval kritéria stanovená pro služební byty – vlastnicí předmětného domu byla obchodní společnost OKD, a. s., a byt byl účelově určen pro ubytování jejich pracovníků. Následně také dovodil, že přestal-li být žalobce zaměstnancem tehdejší vlastnice domu, nemělo to žádný vliv na charakter předmětného bytu, že i v době uzavření jeho manželství šlo o byt služební, jehož nájemcem byl pouze žalobce, a že v důsledku toho žalobci a jeho manželce nevzniklo uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely ( , ve znění účinném v době uzavření manželství žalobce). Odvolací soud se neztotožnil s názorem, že v roce 2006, kdy se vlastnicí domu stala žalovaná, ztratil předmětný byt charakteru služebního bytu; navíc v této souvislosti – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. – konstatoval, že uvedený názor není pro danou věc právně významný, neboť i kdyby v té době (tedy po uzavření manželství žalobce) byt ztratil charakter bytu služebního, nevzniklo by žalobci a jeho manželce právo společného nájmu bytu proto, že pouhá změna charakteru bytu nemá za následek dodatečný vznik práva společného nájmu bytu manžely. Poté uzavřel, že účastníci jsou v dané věci z uvedených důvodů věcně legitimováni. Následně se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle obč. zák., tj. zda žalobce byt bez vážných důvodů neužívá nebo ho bez vážných důvodů užívá jen občas. V této souvislosti konstatoval, že žalobce důvodnost tohoto výpovědního důvodu přes poučení podle nezpochybnil. Protože s přihlédnutím k uvedenému neprokázal, že pro neužívání bytu má vážný důvod, odvolací soud dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák.; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle , odst. 3 V dovolání především namítl, že

„nejsou-li dále naplněny podmínky stanovené , nájem služebního bytu se ze zákona mění na nájem bytu. U žalované nebyly splněny podmínky stanovené a tudíž se ke dni převodu vlastnictví předmětného bytu na žalovanou nájem služebního bytu změnil na nájem bytu v obecném režimu. Ze samotného ustanovení nelze bez dalšího dovodit, že odchylky tímto ustanovením stanovené budou právně účinné i po zániku statusu služebního bytu“.

Dále uvedl, že skutečnosti provázející změnu nájmu služebního bytu na nájem bytu (žalovaná nabyla vlastnické právo k více jak 44.000 bytů a na území Moravskoslezského kraje působí v oblasti zajišťování bytových potřeb občanů jako podnikatel s cílem dosáhnout zisk) lze postavit minimálně na roveň situaci, kdy vlastnické právo k bytům přechází na družstvo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a a dovozoval, že i ve vztahu k předmětnému bytu vzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Měl rovněž za to, že k aplikaci a obč. zák. postačí pouhá změna nájmu služebního bytu na nájem bytu; dodal, že přestane-li byt splňovat podmínky vymezené pro služební byty, ze zákona se nájem služebního bytu změní na nájem bytu – u manželů na společný nájem bytu manžely ve smyslu obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory, které v dané věci zaujal odvolací soud, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání namítány; o vadách podle bude pojednáno až posléze.

Dovolací soud konstatuje, že dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ; další zmíněný dovolací důvod podle – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – nijak obsahově nekonkretizoval a tudíž ho ani neuplatnil, neboť pouhá citace dovolacího důvodu (v daném případě odkazem na ustanovení ) není řádným uplatněním dovolacího důvodu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že na základě rozhodnutí a následné dohody vzniklo žalobci v roce 1989 tehdejší právo osobního užívání podnikového bytu (zbývá dodat, že podnikové byty byly v té době vedle bytů služebních a bytů vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku ve smyslu byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace) a že toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo na jeho právo nájmu služebního bytu ( obč. zák.), neboť k tomuto datu byt splňoval kritéria stanovená pro služební byty – vlastnicí předmětného domu byla obchodní společnost OKD, a. s., a byt byl účelově určen pro ubytování jejich pracovníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , uveřejněný pod C 2951 v CD 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zbývá dodat, že uvedené právní názory mají oporu v ustálené judikatuře (srov. ohledně vzniku práva osobního užívání podnikového bytu odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. , a ohledně transformace uvedeného práva na právo nájmu služebního bytu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za této situace dovolací soud z uvedených právních názorů vycházel.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že právo společného nájmu bytu manžely vznikne podle § 704 odst. 1 obč. zák. i v případě, stal-li se jeden z manželů před uzavřením manželství nájemcem bytu ve smyslu § 871 odst. 4 obč. zák. proto, že jeho dřívější právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace se nezměnilo na právo nájmu služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 1732 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V projednávané věci nevznesl dovolatel žádné výhrady proti právnímu názoru, že i v době uzavření jeho manželství (stejně jako v době předchozí) měl předmětný byt charakter bytu služebního a svědčilo mu tudíž právo nájmu služebního bytu. Svědčilo-li tedy podle ničím nezpochybněného právního názoru dovolateli v době uzavření manželství právo nájmu služebního bytu, nemohlo jemu a jeho manželce vzniknout uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely proto, že ustanovení § 709 obč. zák. vznik takového práva vylučovalo; z uvedeného důvodu se tedy v dané věci nemůže uplatnit právní názor o vzniku práva společného nájmu bytu uzavřením manželství přijatý ve shora citovaném rozhodnutí.

Za správný lze pokládat rovněž právní názor, který odvolací soud dovodil s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. , tj. názor, že i kdyby předmětný byt v době po uzavření manželství žalobce ztratil charakter bytu služebního, nevzniklo by žalobci a jeho manželce právo společného nájmu bytu proto, že pouhá změna charakteru bytu nemá za následek dodatečný vznik práva společného nájmu bytu manžely. V citovaném rozsudku (uveřejněném pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) totiž zaujal Nejvyšší soud právní názor, že důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu.

Nepřípadný je odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a ; je tomu tak proto, že v uvedených případech šlo o právo společného nájmu družstevního bytu manžely, tj. právo spojené s majetkovou účastí v bytovém družstvu. O takovou situaci však v projednávané věci evidentně nešlo.

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl tedy použit opodstatněně.

Dovolací soud však zastává názor, že napadený rozsudek přes to neobstojí, neboť odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k níž dovolací soud přihlíží v tomto případě z úřední povinnosti (viz výklad uvedený na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí).

V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů ( ), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Obdobně vyznívají i závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), a ze dne 12. září 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 733 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V posuzovaném případě nebyla pro soud prvního stupně – vzhledem k právnímu názoru, který zaujal k otázkám vzniku práva společného nájmu bytu manžely a k dání a doručení výpovědi z nájmu bytu oběma manželům jako společným nájemcům předmětného bytu – právně významná skutková zjištění vztahující se k naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Proto ani uvedené právně významné skutečnosti nezjišťoval. Za této situace – s přihlédnutím k zásadě dvouinstančnosti občanského soudního řízení – odvolací soud nemohl taková skutková zjištění učinit (a ani na nich své měnící /zamítavé/ rozhodnutí založit), neboť by tak ve skutečnosti činil jako soud prvního stupně a odňal by tím účastníkům možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení. Proto nebyly naplněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl tudíž tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by se tento soud zabýval naplněností uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Pokud tak nepostupoval, sám – jako soud prvního stupně – se v odvolacím řízení touto otázkou zabýval a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobci možnost přezkoumat (na základě jeho případného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně) v odvolacím řízení správnost dalších skutkových zjištění a na nich založeného právního názoru přijatého s odkazem na ustanovení obč. zák. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu Protože rozsudek odvolacího soudu není z tohoto pohledu správný, Nejvyšší soud České republiky ho zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu