Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 908/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 11. října 1999, č. j. -23, byl k odvolání žalovaného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, č. j. -47, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. -84, opětovně vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu o velikosti 4 + 1 s přísl., I. kategorie, v domku v P. – B., Č. ulici č. 463“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost byt „vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu“. Současně řízení částečně zastavil „ohledně návrhu, aby bylo v rozsudku rozhodnuto, že právo žalovaného k nájmu bytu končí dnem, kdy mu bude zajištěn náhradní byt (náhradní ubytování)“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2001, č. j. -124, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. března 1998, č. j. -13, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a v té době nezletilý J. (zletilosti nabyl 16. ledna 1999), pocházející z tohoto manželství, byl svěřen do výchovy otce. Dále rovněž zjistily, že rozhodnutím Č. J. a l. v., podnikové ředitelství, P., K. 59 ze dne 12. června 1979, č. j. 3734/79, byl žalovanému přidělen byt č. 16 v domě č. 700 na ulici S. v P., J. – H., že předmětný byt byl pak žalovanému přidělen rozhodnutím S. s. d. P., Č.-D. P. ze dne 26. června 1989, č. j. 5186/89-III-Ju, že citovaným rozhodnutím byla vlastně schválena „výměna“ bytu, a že dohodou o užívání bytu, uzavřenou dne 26. června 1989 pouze se žalovaným, byl předmětný byt předán do užívání žalovanému. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt měl v roce 1989 „charakter podnikového bytu, ale v současné době nemá tento byt charakter bytu služebního“. Za této situace se podle jeho názoru právo osobního užívání tohoto bytu, svědčící žalovanému, změnilo dnem 1. ledna 1992 na nájem ( věta za středníkem , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák.“), a protože žalovaný se tímto způsobem stal nájemcem bytu za trvání manželství účastníků, vzniklo ve smyslu obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely. Proto – za splnění podmínek uvedených v ustanovení obč. zák. – žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v obč. zák. vůbec nezabýval. Dovodil totiž, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace ( ), na něhož se ve smyslu , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zákoník“), nevztahovalo ustanovení až 181 (obč. zákoníku), tj. ani ustanovení obč. zákoníku, upravující vznik tehdejšího práva společného užívání bytu manžely. Za této situace právo společného užívání bytu manžely účastníkům v době do 31. prosince 1991 nevzniklo a nemohlo tak dnem 1. ledna 1992 vzniknout ani právo společného nájmu bytu manžely; jediným uživatelem předmětného bytu byl proto žalovaný, který je od 1. ledna 1992 ve smyslu obč. zák. jeho jediným nájemcem. Je přitom nerozhodné, že předmětný byt nesplňuje kriteria stanovená pro byty služební.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež odůvodnila nesprávným právním posouzením věci; uplatnila tak dovolací důvod podle , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „ “). V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila především právní závěr, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (ve smyslu ). V návaznosti na to napadla rovněž závěr, že nájemcem bytu je pouze žalovaný, a že účastníkům tudíž nesvědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. V dovolání se – s odkazem na tam označená uveřejněná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznila, že stal-li se žalovaný na základě rozhodnutí o přidělení bytu a následné dohody o jeho užívání, resp. na základě schválené výměny bytu, uživatelem předmětného bytu, který – na rozdíl od bytu předchozího – neměl již charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, pak se jeho právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem bytu; protože se stal nájemcem bytu za trvání manželství, vzniklo účastníkům ve smyslu obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely, jak podle názoru žalobkyně správně dovodil soud prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry, že předmětný byt byl (v době do 31. prosince 1991) bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, a že vzhledem k ustanovení § 182 obč. zákoníku nemohlo k takovému bytu účastníkům vzniknout právo společného užívání bytu manžely a ani později právo společného nájmu bytu manžely. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle , ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 24. října 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 8. února 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , ve znění před 1. lednem 2001, jak rovněž správně uvedl v písemném vyhotovení svého rozsudku. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle , ve znění před 1. lednem 2001), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou – dále opět jen „ “ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. ).

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem ( , a 2 ) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle přípustné - přezkoumal bez jednání ( ) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( , b/ ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Řešení této otázky závisí na posouzení předběžné otázky, totiž otázky, zda – vzhledem k rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 26. června 1989 – byl předmětný byt v době do 31. prosince 1991 bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace ( , kterou se provádějí některá ustanovení ; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 - , kterým se provádí ), na nějž se vztahovalo ustanovení obč. zákoníku, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů, pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření dohody o jeho užívání došlo v roce 1989, bude zapotřebí – s přihlédnutím k ustanovení obč. zák. – otázku charakteru předmětného bytu (s důsledky z toho plynoucími pro vznik tehdejšího práva osobního užívání bytu, resp. práva společného užívání bytu manžely) řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle , , ve znění účinném v roce 1989, tedy ve znění po novele provedené (dále opět jen „obč. zákoník“), a podle , o hospodaření s byty, v tehdy platném znění (uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 – . ).

Podle byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové ( ), byty služební ( ) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Přitom podnikovými byty byly podle byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní bytové výstavby. Podle podnikové byty, byty ministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstev přiděloval místní národní výbor na návrh organizace hospodařící s podnikovými byty, orgánu ministerstva vnitra nebo lidového bytového družstva. Byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a byty služební přidělovala podle organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru. Podle obč. zákoníku byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace možnost aplikace až obč. zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu a násl. obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu ( a obč. zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci z obsahu spisu plyne, že předmětný byt byl přidělen žalovanému podle rozhodnutím S. s. d. P., Č.-D. P. ze dne 26. června 1989, č. j. 5186/89-III-Ju, resp. že citovaným rozhodnutím byla schválena „výměna“ bytu, jak to vyjádřil odvolací soud, a že dohodou o užívání bytu, uzavřenou dne 26. června 1989 pouze se žalovaným, byl předmětný byt předán do užívání žalovanému. Žalobkyně své dovolací tvrzení, že předmětný byt nebyl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, nijak blíže neodůvodnila. Přitom okolnost, že šlo o byt, přidělený podle , nezpochybnila. Lze – vzhledem k přidělení bytu postupem podle – pokládat za správný právní závěr, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace ( ), na nějž se vztahovalo ustanovení obč. zákoníku, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Lze uzavřít, že šlo-li v době do 31. prosince 1991 o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, byl jeho uživatelem pouze žalovaný (účastníkům v té době nesvědčilo právo společného užívání bytu manžely), přičemž jeho právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními a - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností , resp. , i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání – a v důsledku toho (dnem 1. ledna 1992) ani právo společného nájmu - nevzniklo, a že tedy žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manžely vyhovět nelze, je tudíž správný; dovolací důvod podle tak nebyl uplatněn důvodně.

Jelikož se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání ( ) - dovolání jako nedůvodné zamítl ( , věta první a odst. 5 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. srpna 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu