Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 670/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.C., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2002 brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. . Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2000, č. j. -84, tak, že byla zamítnuta žaloba na zrušení práva společného nájmu bytu.

Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání, které dovolací soud svým rozsudkem ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. , zamítl.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně navrhla pouze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé. V dalším textu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti však stěžovatelka brojí také proti rozsudku dovolacího soudu.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případech, kdy ve znění účinném do 31. 12. 2000 dovolání připouští, je třeba pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu shora citovaného ustanovení , rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V daném případě je proto takovým rozhodnutím shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jehož zrušení však stěžovatelka přímo v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhla, ačkoliv - jak již bylo shora uvedeno -, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí také proti tomuto rozhodnutí.

Situace, kdy by Ústavní soud zrušil předcházející rozhodnutí, aniž by se zabýval rozhodnutím o dovolání, je nepřípustná. Ústavní soud se však domnívá, že odmítnutí návrhu jako nepřípustného by bylo v tomto konkrétním případě postupem přepjatě formalistickým. Návrh na zrušení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, sice není výslovně obsažen v petitu stížnosti, přesto je z obsahu ústavní stížnosti evidentní, že stěžovatelka napadá také toto rozhodnutí.

S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, pokud jde o vznik společného nájmu bytu manžely ve smyslu ust. a násl. . Kromě polemiky s právními závěry obecných soudů a s jejich interpretací obyčejného práva, nepředkládá stěžovatelka jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a neodkazuje ani na porušení ústavně zaručeného základního práva. Ostatně ani Ústavní soud neshledal v rozhodování obecných soudů porušení základních práv stěžovatelky.

Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti ( y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Odlišný výklad obyčejného práva, který zastávají obecné soudy a který je v rozporu s právním názorem traktovaným stěžovatelkou, ještě sám o sobě neznamená zásah do stěžovatelčiných základních práv.

Skutečnost, že obecné soudy zaujímají výklad opačný, než je právní názor stěžovatelky, neznamená ani porušení práva na nestranné rozhodování soudu, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti sice odkazuje, avšak blíže nespecifikuje, které jiné skutečnosti svědčí o tom, že soudy právo na nestranné rozhodování porušily.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, nevyzýval již právního zástupce stěžovatelky k odstranění vad návrhu, a to k doplnění návrhu o kopii posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (kopie rozsudku NS ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. ) a odstranění vady plné moci ze dne 21. 10. 2002, která obsahuje mimo jiné odkaz na ust. , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Taková plná moc není v souladu s ust. , které právnímu zástupci účastníka řízení výslovně zakazuje dát se zastoupit dalším zástupcem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu