Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1294/2019

-143

USNESENÍ

České republiky – Státního

pozemkového úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. -112, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Účastnice řízení

je povinna

nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. -62, rozhodl, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. XY a část stávající parcely č. XY označená jako parc. č. XY díl c v geometrickém plánu č. 687-127/2017, který je nedílnou součástí výroku tohoto rozsudku, jakož i část stávající parcely č. XY označená v citovaném geometrickém plánu jako parc. č. XY díl d – dále „předmětné pozemky“ (výroky I. a III.). Dále zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala vydání částí stávajícího pozemku parc. č. XY v rozsahu označeném v citovaném geometrickém plánu jako parcela č. XY díl d a jako parcela č. XY (výrok II.), přičemž výroky I. až III. nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 28. 12. 2015, č. j. 257623/2014/R1048/RR13765, v plném rozsahu. Rovněž rozhodl, že účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7.865,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV.).

K odvolání účastnice řízení proti výrokům I. a III. a žalobkyně proti výroku IV. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. -112, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil ve správném znění, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. XY, část pozemku parc. č. XY a část pozemku parc. č. XY označené jako pozemek parc. č. XY o výměře 4.226 m

2

dle geometrického plánu č. 687-127/2017, který tvoří nedílnou součást rozsudku soudu prvního stupně, vše v katastrálním území XY, a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 28. 12. 2015, č. j. 257623/2014/R1048/RR13765 (výrok I.), a ve výroku IV. změnil tak, že účastnice je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 35.003,- Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta (výrok II.). Dále účastnici uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10.273,- Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta (výrok III.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „“), jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení Mezi účastníky bylo sporné, zda se v případě předmětných pozemků uplatní výluka z vydání nemovitých věcí podle ustanovení Na předmětných pozemcích se totiž rozkládá zahrádková osada. Soudy nižších instancí uzavřely, že pouze u pozemku parc. č. XY je dán výlukový důvod ve smyslu ustanovení , neboť je na něm situovaná zděná stavba zahradní chaty ve vlastnictví jiné osoby než státu nebo oprávněné osoby. U ostatních požadovaných pozemků pak překážku zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení neshledaly, jelikož se na nich nachází výhradně drobné stavby skleníků a dalšího zahradního příslušenství, respektive přístupová cesta do lokality zahrádek, přičemž zahrádkářská kolonie zahrnující vícero pozemků či staveb na nich umístěných, jež jsou všechny užívány pro drobnou zemědělskou činnost, nepředstavuje pouze z tohoto důvodu areál jako ucelený soubor budov a pozemků s vnitřně provázanou funkčností.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání. Nesouhlasí s tím, že by vydání předmětných nemovitostí, jež dle názoru dovolatelky tvoří součást funkčního celku areálu zahrádkové osady, nebránila překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení Má za to, že při aplikaci ustanovení je namístě přiměřeně zohledňovat judikatorní závěry vážící se k ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), a tudíž na posuzovanou kauzu lze per analogiam vztáhnout rozhodovací praxí dovozené konkluze týkající zahrádkových osad ve smyslu ustanovení Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz

. Rovněž poukazuje na skutečnost, že církvím se za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ustanovení Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek za zcela správný. Domnívá se, že analogie, jíž se dovolatelka snaží vytvořit nový výlukový důvod, který vůbec neuvádí, je zcela nepřípustná, a tedy nezákonná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání účastnice řízení zamítl a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále „“) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (, věta první, ), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

Podle ustanovení věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v , zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Podle ustanovení

§ 11

odst. 1 písm. c) pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. , či dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) , navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. ).

Judikatura současně dovodila, že ustanovení se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o uplatnění výluky z naturální restituce pozemků ve smyslu ustanovení (zda jsou předmětné pozemky zastavěny stavbami v občanskoprávním smyslu, a to stavbami relativně trvalého charakteru), nelze považovat za zjevně nepřiměřené ani za kolidující výše citované rozhodovací praxi.

Odvolacím soudem přijatý závěr se rovněž nepříčí dovolatelkou akcentované nutnosti na projednávanou věc aplikovat „per analogiam“ judikaturu týkající se ustanovení , protože pokud by odvolací soud dané ustanovení „analogicky“ aplikoval, konstituoval by tím fakticky další výluku z restituce, týkající se staveb užívaných k daným účelům, a dopustil by se tak nepřípustně rozšiřující interpretace Platí totiž, že ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48 (zmíněné nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz

), popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. ], jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu zákona o půdě [obdobně tedy i v režimu ust. ] je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. ). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě

ex favore restitutionis

(viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

Bezpředmětná je také námitka dovolatelky, že předmětné pozemky tvoří funkční celek areálu zahrádkové osady, neboť vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Na rozdíl od mínění dovolatelky odvolací soud shledal, že vlastnickým oddělením jednotlivých pozemků v rámci zahrádkářské kolonie není možnost užívání ostatních pozemků a případných staveb na nich zásadně nikterak dotčena. Správnost skutkových zjištění přitom nelze po novele provedené v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. V rámci přezkumu dovolání tak nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument dovolatelky finanční náhradou poskytovanou církvím ( ), která nepopiratelně plní zčásti i funkci restituční (náhrada za majetek, jenž oprávněným osobám nelze vydat in natura), jejíž výše však byla petrifikována již v okamžiku účinnosti , tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí, přičemž takto vyplácená paušální náhrada nikterak nevylučuje ba ani nemodifikuje možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku za zákonem stanovených podmínek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. ).

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., týkajícímu se nákladů prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení odmítl.

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu