Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2697/2018

-165

USNESENÍ

Lesy České republiky, s. p.

Biskupství ostravsko-opavské

, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, identifikační číslo osoby 654 68 953, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, o žalobě na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. SP6343/2014-571102, č. j. SPU 573943/2016/Uh, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2018, č. j. -124, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2017, č. j. -62, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2017, č. j. -82, výrokem pod bodem I rozhodl, že se účastníku nevydávají pozemky parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“), čímž se v uvedeném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. SP6343/2014-571102, č. j. SPU 573943/2016/Uh (výrok II); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Vrchní soud v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. -124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že předmětné pozemky nelze účastníku – oprávněné osobě podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „“ – vydat pro překážku jejich zastavěnosti ve smyslu ustanovení cit. zákona, v prvé řadě proto, že na nich byly zřízeny stavby lanové dráhy a lyžařského vleku (pozemky parc. č. XY a XY) coby stavby relativně trvalého charakteru, spojené se zemí pevným základem, jež jsou ke svému účelu dosud i užívány a jsou ve vlastnictví jiné osoby než státu či oprávněné osoby (spolku SKI Vítkovice – Bílá z. s.). Nezastavěná část pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY slouží pak jako sjízdné trasy, jsou funkčně spojeny se stavbami, spolu s nimiž tvoří ucelený lyžařský areál. Pozemky parc. č. XY a XY pak současně zajišťují i přístup k jiným zastavěným pozemkům v dané lokalitě (k pozemkům parc. č. XY a XY).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání účastník – Biskupství ostravsko-opavské (dále též jako „dovolatel“), napadaje jím všechny výroky tohoto rozhodnutí a spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (formulované otázky vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení ), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny; jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) účastníkem podané dovolání odmítl (podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Nastoluje-li dovolatel otázku, zda existence toliko dočasných staveb na pozemku představuje překážku naturální restituce vydáním pozemku podle , k čemuž současně odkazuje na znění ustanovení jiných restitučních předpisů, v prvé řadě na ustanovení (jež výslovně uvádí, že vydání pozemku nebrání, nachází-li se na něm stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná, nebo stavba umístěná pod povrchem země), sluší se předně poukázat na odlišnou dikci pro danou věc relevantního ustanovení , či na odvolacím soudem učiněná zjištění, dle nichž jím posuzované stavby na oprávněnou osobou nárokovaných pozemcích jsou „relativně trvalého charakteru“, jež spolu s dalšími s nimi funkčně spjatými pozemky tvoří ucelený lyžařský areál (posuzováno z pozic soukromoprávních, nikoliv toliko dle obsahu správních rozhodnutí vydaných ve stavebním řízení).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ) a stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Veškeré závěry učiněné v poměrech však nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) (jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“). Argumentace dovolatele, jenž dovozuje, že je třeba vycházet ze , je proto neobhajitelná tam, kde se relevantní ustanovení obou zákonů obsahově významně liší. K opačnému závěru nelze dospět ani za pomoci dovolatelem odkazované zásady výkladu restitučních předpisů

in favorem restitutionis

, neboť soudy nejsou zmocněny k tomu, aby modifikovaly relevantní právní úpravu aplikací ustanovení (či jejich částí) z jiných restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ). Jestliže navíc dovolatel odkazuje na poznámku pod čarou v zákoně č. , lze nad rámec výše uvedeného poukázat též na závěry ustálené rozhodovací praxe, dle níž poznámky pod čarou mají povahu pouhé legislativní pomůcky, která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , a judikaturu v něm citovanou).

Napadené rozhodnutí proto ani nezávisí na otázce, jakými kritérii se posuzuje dočasnost staveb, neobsahuje-li ustanovení tento pojem (a nevylučuje-li z dosahu tohoto výlukového ustanovení v zásadě ani stavby dočasné), nehledě na to, že odvolacím soudem učiněná zjištění (k nimž patří, že na předmětných pozemcích zřízené stavby jsou relativně trvalého charakteru) takovou interpretaci pro posouzení dané věci ani nevyžadují (rozhodnutí závisí na výkladu zákonem užitých pojmů „zastavěný pozemek“, potažmo „stavba“).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak ustálena v tom, že za stavbu se pro účely výlukového ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci; stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze přitom ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Překážkou naturální restituce dle interpretovaného ustanovení je pak i skutečnost, že dotčený pozemek tvoří součást nerozlučného funkčního celku (areálu) se stavbou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ), případně že je zatížen veřejným užíváním a restituent by tak získal toliko holé vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. ).

Co do posouzení povahy stavby, jejího charakteru, mohly by snad být přiměřeně zohledněny i závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje i dovolatel, a v němž dovolací soud – ve vztahu k obdobnému ustanovení , o zmírnění následků některých majetkových křivd – uzavřel, že „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ). Závěr, že překážku naturální restituce je způsobilá založit toliko stavba relativně trvalého charakteru, mohl by snad být pak do poměrů i přenositelný (neboť byl pro restituenty příznivější, což bylo by v souladu i se zmiňovaným interpretačním pravidlem

ex favore restitutionis

, zakotveným jak v ustanovení , tak i dříve bezpočtukrát zdůrazňovaným Ústavním soudem – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. ).

Pro závěr o trvalém charakteru stavby pak není v rámci výkladu restitučních zákonů rozhodující klasifikace stavby podle stavebních předpisů (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. ); výklad pojmů v restitučních zákonech je totiž žádoucí provádět relativně nezávisle a není možné jej podřizovat jejich pojetí v předpisech veřejnoprávních, jež je vhodné použít nanejvýš podpůrně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. ).

Sluší se připomenout, že v posuzované věci jde o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby, kdy se znaky zřízení v souladu se stavebním zákonem a užívání – na rozdíl od pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu

– ani nevyžadují (srov. dikci ustanovení , část věty za středníkem, , jakož i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).

Ve prospěch dovolatele nevyznívají ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. , na který také odkazuje a v němž dovolací soud vyložil, že záleží vždy na skutkových okolnostech konkrétní věci, zda stavba, povolená stavebním úřadem jako stavba dočasná, brání vydání pozemku ve smyslu ustanovení , přičemž v tehdy dovolacím soudem posuzované věci byly pozemky zastavěné dočasnou stavbou vydány oprávněné osobě zejména proto, že i životnost této stavby (dle tam opatřeného znaleckého posudku) skončila již dávno před uplatněním restitučního nároku, nikoliv snad pouze s ohledem na obsah dříve vydaného stavebního povolení. I proto neobstojí ani argumentace dovolatele, že pro zodpovězení otázky, zda má stavba trvalý charakter, je rozhodující stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, případně rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa. Obdobně nelze na dočasný, nikoliv trvalý charakter stavby pro účely restitučních zákonů usuzovat ani z doby trvání občanskoprávního titulu k umístění stavby na pozemku (krom dovolatelem citovaných rozhodnutí srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ), když uplynutím této doby nedochází bez dalšího k odstranění stavby na pozemku a předmětný pozemek se tedy nestává nezastavěným, jelikož vlastník pozemku sice má právo domáhat se odstranění takové stavby, nicméně tohoto práva využít nemusí, a může se s vlastníkem stavby dohodnout jinak; k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. , v němž vyslovil, že (ne)oprávněnost stavby i podle předpisů občanského práva je z hlediska výlukového ustanovení bezvýznamná.

Závěr odvolacího soudu, že stavby lanové dráhy a lyžařského vleku na předmětných pozemcích jsou stavbami relativně trvalého charakteru, neboť je nelze přemístit na jiné místo bez nežádoucích obtíží spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti nebo nebezpečí nadměrného poškození či znehodnocení (a že časové hledisko a obsah rozhodnutí vydaných ve stavebním řízení nejsou rozhodující), a zakládají tak restituční výluku dle ustanovení , je tedy i z tohoto pohledu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pro úplnost sluší se připomenout, že závěr, že sjízdné trasy nacházející se na předmětných pozemcích bezprostředně souvisejí se stavbami lanové dráhy a lyžařského vleku a tvoří tak funkční celek, založený na individuálních skutkových okolnostech posuzované věci, dovolatel nenapadá (přičemž dovolací soud je vymezeným dovolacím důvodem vázán a tedy i při zkoumání přípustnosti dovolání může posuzovat toliko právní otázky vymezené dovoláním; srov. větu první ).

Napadá-li pak dovolatel i podpůrný závěr odvolacího soudu, že restituční výluka je v případě pozemků parc. č. XY a XY dána i tou skutečností, že přes tyto pozemky vede jediný možný přístup k zastavěným pozemkům parc. č. XY, resp. XY, jde o argumentaci, jež nemůže založit přípustnost dovolání, neboť posouzení této otázky nemá na výsledek řízení, tj. na v něm vydané meritorní rozhodnutí, žádný vliv v situaci, kdy se dovolateli – jak výše uvedeno – nepodařilo zpochybnit správnost tohoto závěru, že předmětné pozemky nelze v restituci vydat již pro překážku zastavění stavbami lanové dráhy a lyžařského vleku, resp. jejich užívání jako sjízdných tras (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. ).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení (napadá-li účastník dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích), je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a koresponduje tomu, že dovolání účastníka bylo odmítnuto a že žalobci účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2 článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 1. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu