Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2235/2019

28 Cdo 2235/2019-405

USNESENÍ

Cisterciácké opatství Porta Coeli

1) RAMICO spol. s r. o.

, se sídlem v Břeclavi, Husova 3136/25, IČO: 454 74 826, zastoupenému Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, a

2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 697 97 111, za vedlejší účasti (na žalované straně):

ALPINE PRO, a. s.

, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, IČO: 499 70 321, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2019, č. j. -356, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným 1) a vedlejším účastníkem se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

nepřiznává

žádnému z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 28. února 2018, č. j. -289, ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva České republiky k pozemkům parc. č. st. XY, st. XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“); dále odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, a ve zbytku i tento nákladový výrok potvrdil (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Konečně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a jednotlivými žalovanými a vedlejším účastníkem (výroky IV, V a VI).

Takto odvolací soud rozhodl o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětné pozemky jsou původním majetkem církve a žalobce je ve vztahu k nim oprávněnou osobou. Dané pozemky byly v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31. 12. 2012), v rámci privatizace vloženy do majetku obchodní společnosti Moravacentrum a.s. (nyní ALPINE PRO, a.s.) vzniklé dne 1. 1. 1994, která je kupní smlouvou ze dne 20. 11. 1996 převedla na žalovaného 1). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neměl za bezpečně prokázané, že by předmětné pozemky byly dotčeny restituční výlukou podle ustanovení , což by ve spojení s dobrou vírou jejich nabyvatele (žalovaného 1/, resp. vedlejšího účastníka) odůvodňovalo závěr o výjimečně přípustném prolomení blokačního ustanovení. Neztotožnil se ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že by žalovaný 1) mohl předmětné pozemky nabýt originárně tzv. „od nevlastníka“ toliko na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí ve smyslu té rozhodovací praxe, jež i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 připustila tento způsob nabytí vlastnického práva. Napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil jako ve výroku věcně správný proto, že žalovaný 1) vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl vydržením, jelikož vydržecí doba uplynula nejpozději v roce 2006 (tedy 10 let od uzavření kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a žalovaným 1/), tudíž dlouho před podáním žaloby v projednávané věci, v níž měl soud za prokázanou i dobrou víru žalovaného 1) v nabytí vlastnictví, která nebyla v průběhu vydržecí doby nijak zpochybněna (kdy ostatně ani žalobce neinformoval žalovaného 1/, ba ani vedlejšího účastníka po uskutečněných dispozicích o tom, že předmětné pozemky jsou původním církevním majetkem).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tomto směru dovolatel odkazoval na soudní praxi, podle níž blokační ustanovení vylučuje privatizaci dotčeného majetku, a namítl, že ve sporu iniciovaném žalobou dle ustanovení není místa pro posouzení, jsou-li splněny podmínky restituce, když rozhodný je stav „ke dni doručení restituční výzvy oprávněného povinnému“, pročež v probíhajícím řízení je posuzování těchto podmínek „zcela irelevantní a minimálně předčasné“ (dovolatel zde navíc za nesprávný výslovně označuje závěr odvolacího soudu, dle něhož „podmínkou pro určení vlastnictví státu je, že žalobce, církevní subjekt, prokáže vydatelnost předmětného pozemku v následném restitučním procesu“). Dovolatel poukazuje i na ustanovení , jehož (dle mínění dovolatele) jednoznačná dikce zkoumání podmínek naturální restituce nepřipouští a soudy nemají „pravomoc zákon měnit a doplňovat“. Za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu považuje i posouzení, že k prolomení účinků blokačního ustanovení (zde podle ) postačuje dobrá víra nabyvatele, jíž dle dovolatele nelze zhojit absolutní neplatnost smlouvy. Namítá, že v daném případě právě jemu potenciálně hrozí vyšší újma než žalovanému 1), neboť v případě neúspěchu žalovaného 1) ve věci bude mít tento účastník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči státu, zatímco neuspěje-li žalobce, nebudou mu předmětné pozemky, které jsou pro dovolatele „rozsáhlé a hodnotné“, vydány a nezíská za ně ani žádnou náhradu (s ohledem na koncepci finanční náhrady dle ). Dovolatel současně poukazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž se povinná osoba v poměrech restitučních nemůže vůči oprávněné osobě dovolávat vydržení vlastnického práva k věci. Dále nastoluje i otázku, zda byl žalovaný 1), resp. Jeho právní předchůdce, při nabytí pozemku v dobré víře, kdy argumentuje tím, že dobrá víra právnické osoby se odvíjí od vědomosti statutárních orgánů a je ji třeba hodnotit vždy objektivně, přičemž kritériem zde je běžná (normální) opatrnost držitele; dle dovolatele je neudržitelný závěr, že „údajně nikdo u 2. (nyní 1.) žalovaného a všech předchůdců netušil, že by se mohlo jednat o pozemky odňaté klášteru“, jestliže se tyto pozemky nacházejí v katastrálním území a obci XY a podstatnou náležitostí privatizačního projektu je informace o způsobu nabytí privatizovaného majetku státem a o majetku, který stát nabyl z vlastnictví církevních právnických osob. Závěrem dovolatel brojí i proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, vytýkaje odvolacímu soudu, že nepřistoupil k aplikaci ustanovení

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Nejvyšší soud se podobnými věcmi téhož žalobce zabýval v usneseních ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. (v obou věcech bylo i dovolání žalobce, s výjimkou argumentace týkající se dobré víry žalovaného 1/, resp. jeho právního předchůdce, obsahově totožné), v nichž se opětovně přihlásil k té rozhodovací praxi, dle níž lze výjimečně zkoumat splnění podmínek naturální restituce i v řízení na podkladě žaloby dle ustanovení , pročež uvedl, že dovolatelem zastávaný názor, že posuzování podmínek naturální restituce je v tomto řízení „irelevantní a minimálně předčasné“, neplatí bez dalšího.

V posuzované věci ovšem odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o absenci podmínek naturální restituce s tím, že by s ohledem na dobrou víru žalovaného 1) jakožto nabyvatele předmětných pozemků bylo namístě prolomení účinků blokačního ustanovení. Oproti soudu prvního stupně totiž odvolací soud neměl ve vztahu k předmětným pozemkům skutečnosti o naplnění restituční výluky dle ustanovení za bezpečně prokázané. Přípustnost dovolání proto nemůže být založena těmi námitkami, jimiž dovolatel brojí proti posuzování splnění podmínek naturální restituce v řízení iniciovaném žalobou dle , nespočívá-li napadené rozhodnutí na takovém právním posouzení. Nad rámec toho však dovolací soud uvádí, že i dovolatelem odkazovaná rozhodnutí (sp. zn. , , , , , , , ) připouští výjimečné prolomení blokačního ustanovení, přičemž tento závěr nelze zvrátit ani poukazem na imperativ výkladu restitučních předpisů co nejvstřícnějšího vůči oprávněným osobám (srov. již výše odkazované rozhodnutí sp. zn. ).

Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zejména z toho důvodu, že měl za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný 1) nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Dle dovolatele aplikace institutu vydržení v posuzované věci není přípustná, přičemž v daném směru dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně sp. zn. , ) a stanovisko Ústavního soudu (sp. zn. ), podle nichž se proti restitučnímu nároku uplatňovanému oprávněnou osobou nemůže povinná osoba s úspěchem dovolávat vydržení. Uvedený závěr byl ovšem formulován v diametrálně odlišných souvislostech, v nichž šlo o vydržení namítané povinnou osobou podle restitučních předpisů s cílem znemožnit restituci odkazem na uplynutí vydržecí doby, jejíž počátek byl by navíc datován v tzv. rozhodné době (z hlediska restitučních předpisů). Naproti tomu v daném případě žalovaný 1) není povinnou osobou podle , pročež na něj nelze výše uvedené závěry bez dalšího aplikovat (opět srov. např. již shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu naopak výslovně připouští vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , a v něm odkazovaná rozhodnutí); dovolací soud neshledává důvody pro odlišné posouzení této již vyřešené právní otázky. Důsledku vydržení mohly ostatně oprávněné osoby (zde žalobce) předejít poměrně jednoduše sdělením povahy dotčeného majetku jeho nabyvatelům; dle skutkových zjištění odvolacího soudu v posuzované věci však žalobce takové kroky před uplynutím vydržecí doby neučinil, a to ani vůči žalovanému 1) ani vůči vedlejšímu účastníku, pročež i s ohledem na zásadu „práva náležejí bdělým“ (

vigilantibus iura scripta sunt

) nejeví se závěr o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným 1) nespravedlivým. Na tom nic nemění, že k samotnému podání žaloby o určení vlastnického práva státu v době před přijetím žalobce nebyl aktivně legitimován.

Závěr o vydržení předmětných pozemků (souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak již bylo výše rozvedeno) nepopírá pak tu rozhodovací praxi (dle dovolatele reprezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. a ), podle níž blokační ustanovení vylučuje privatizaci dotčeného majetku, neboť blokační ustanovení sice působí neplatnost převodu blokovaného majetku, což však nebrání tomu, aby později (při splnění zákonem stanovených předpokladů) došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. ); vydržení je totiž originárním způsobem nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby, které působí proti všem, včetně tzv. knihovních vlastníků, bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti vlastnické právo odvozují, zda jim až do uplynutí vydržecí doby svědčilo a zda byli v dobré víře o tom, že vlastníky jsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ). Je-li napadený rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o vydržení vlastnického práva, nemůže mít v posuzované věci význam (napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí) ani otázka poměru újmy žalobce, nebudou-li mu předmětné pozemky vydány, a újmy žalovaného 1), bylo-li by rozhodnuto o tom, že jejich vlastníkem je Česká republika (tato otázka mohla by mít význam toliko v případě úvah o prolomení účinků blokace).

Napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s rozhodovací praxí, dle níž sama dobrá víra (případně účast „subjektů veřejnoprávní povahy“ na blokací dotčeném právním úkonu) nemůže odvrátit následky blokačních ustanovení (dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , a nález Ústavního soudu sp. zn. ) a dle níž dobrá víra strany smlouvy nemůže zhojit její absolutní neplatnost (dovolatel zde cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Odvolací soud totiž nedospěl k závěru o naplnění předpokladů prolomení blokačního ustanovení (natož toliko na základě dobré víry nabyvatele, či z důvodu účasti subjektů veřejnoprávní povahy na procesu privatizace) ani k závěru, že by dobrá víra nabyvatele zhojila neplatnost smlouvy, když v bodě 23 odůvodnění výslovně uvedl, že se v posuzované věci bez dalšího neprosadí ani závěry artikulované četnými rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího soudu o možnosti originárního nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel kritizuje hodnotící závěr odvolacího soudu o dobré víře žalovaného 1), s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž se dobrá víra právnické osoby odvíjí zásadně od vědomosti statutárních orgánů společnosti (dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ), je ji vždy nutno hodnotit objektivně (sp. zn. ) a zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (sp. zn. ); dovolatel zde namítá, že již z názvu katastrálního území a obce (Předklášteří), kde se předmětné pozemky nacházejí, musel někdo z představitelů žalovaného 1) tušit, že se může jednat o původně církevní pozemky a že i z privatizačního projektu bylo seznatelné, že se jednalo o původní církevní majetek. V rámci této své argumentace dovolatel brojí proti skutkovým závěrům napadeného rozsudku (dovozuje-li absenci dobré víry na straně žalovaného 1/ i s ohledem na jím předestřené skutečnosti o umístění předmětných pozemků a obsahu privatizačního projektu – dle odvolacího soudu bylo v privatizačním projektu deklarováno, že k předmětným pozemkům nebyly a ani potenciálně nemohou být uplatněny restituční nároky), jež nelze dovoláním účinně zpochybnit. Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , a rozhodnutí tam citovaná). Takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu zjevně netrpí.

Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci naplněny nejsou, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelem označená otázka týkající se aplikovatelnosti ustanovení při rozhodování o nákladech řízení (které umožňuje soudu, jsou-li k takovému postupu splněny zákonné předpoklady, nepřiznat úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů), a to již proto, že podle ustanovení dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovanému 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly, náklady vedlejšího účastníka (jenž prostřednictvím své zástupkyně podal stručné vyjádření k dovolání, v němž se „plně ztotožnil“ se závěry soudů nižších stupňů) nelze považovat za účelně vynaložené a náklady žalované 2) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

K požadavkům na obsahové náležitosti (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu