Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2573/2018

-255

USNESENÍ

Římskokatolické farnosti Hosín

1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a

2) statutárnímu městu České Budějovice

, IČO: 00244732, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2018, č. j. -239, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2017, č. j. -206, ve výrocích pod body I a II, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalovaná (České republika) je vlastnicí identifikované části pozemku parc. č. XY (odpovídající původním pozemkům PK XY) v katastrálním území XY (dále jen „část předmětného pozemku“) a rozhodnuto o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou; ve výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se první žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobkyní, církevní právnickou osobou, podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“). Odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že ačkoliv byl převod části předmětného pozemku na právního předchůdce druhého žalovaného (Jihočeský vodárenský svaz) neplatný z důvodu porušení blokačního ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „“), druhý žalovaný později nabyl vlastnické právo k části předmětného pozemku vydržením (podle , , ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“); podle odvolacího soudu se druhý žalovaný chopil držby dne 19. 10. 1998 a jeho dobrá víra po celou zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu nebyla zpochybněna (přesvědčení o nabytí vlastnictví bylo relativizováno až v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem, dopisem žalobkyně ze dne 26. 12. 2015); námitky žalobkyně o absenci dobré víry na straně druhého žalovaného ani odvolací soud nepovažoval za důvodné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jen jako „dovolatelka“); co do přípustnosti dovolání uplatnila hlediska uvedená v ustanovení , co do důvodu dovolání má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména jde-li o otázky dobré víry držitele, potažmo oprávněnosti držby části předmětného pozemku druhým žalovaným, současně namítajíc, že ani dobrá víra držitele nemohla převážit nad legitimním očekáváním žalobkyně na restituci pozemků představujících původní církevní majetek; k tomu žalobkyně citovala i z nálezové judikatury Ústavního soudu, zejm. z nálezů ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. .

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení ; z nich ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Napadeným rozsudkem odvolací soudu vyřešil relevantní otázky hmotného práva, jež jsou předestřeny dovoláním, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Rozhodovací praxí dovolacího soudu je konstantně judikováno, že smysl blokačních ustanovení ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a ; ve znění do 31. 12. 2012) spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena, přičemž naplnění tohoto účelu vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. ).

Prolomení blokačních ustanovení pak ustálená rozhodovací praxe připouští toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

V nyní posuzované věci ovšem není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na úvaze, že skutkové okolnosti věci naplňují ony výjimečné předpoklady k prolomení blokačního ustanovení. Odvolací soud uzavírá, že k odvozenému (derivativnímu) nabytí vlastnického práva druhým žalovaným na základě uzavřené darovací smlouvy z 19. 10. 1998 nedošlo, neboť jde o smlouvu absolutně neplatnou ( obč. zák.) právě pro porušení zmíněného blokačního ustanovení ( ), nicméně že druhý žalovaný nabyl později vlastnické právo originárně vydržením ( obč. zák.).

Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení ustálená rozhodovací praxe připouští; jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Při hodnocení dobré víry druhého žalovaného (držitele), že mu věc po právu patří, se pak odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe (na niž ostatně odkazuje i dovolatelka), podle níž je třeba dobrou víru držitele vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, pročež je nezbytné brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (kromě dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. ).

Závěry odvolacího soudu o oprávněnosti držby spočívají právě na přezkumu dobré víry druhého žalovaného i z hlediska objektivního, tedy i co do zachování běžné opatrnosti, jíž lze po každém vyžadovat. I s ohledem na okolnost, že privatizační projekt (tedy projekt, dle nějž byl převeden majetek privatizovaného státního podniku včetně předmětného pozemku na právního předchůdce druhého žalovaného, Jihočeský vodárenský svaz, jenž jej později převedl na druhého žalovaného) byl vypracován představiteli orgánů státu a privatizovaného státního podniku a nebylo zde ani personální propojení zpracovatelů privatizačního projektu s druhým žalovaným, přičemž v rámci privatizačního projektu byla věnována náležitá pozornost i restitučním nárokům, včetně těch církevních (kdy věci, u nichž bylo zřejmé, že podléhají restituci, byly z privatizace vyloučeny), odvolací soud, stejně tak jako před ním soud prvního stupně, shledal, že dobrá víra druhého žalovaného je dána i z hlediska objektivního; požadavek dalšího prověření a kontroly, zda privatizovaný majetek reálně dotčen restitucí je či není, považoval odvolací soud v tomto případě – se zřetelem k daným skutkovým okolnostem – za jdoucí nad rámec běžné (obvyklé) opatrnosti. V těchto skutkových poměrech pak závěr odvolacího soudu o dobré víře držitele (druhého žalovaného) zjevně nepřiměřený není a námitky dovolatelky vůči němu směřující, jimiž se dovolatelka snaží zpochybnit tuto korektní úvahu o dobré víře držitele a oprávněnosti držby, přípustnost dovolání založit nemohou (lze-li otázku, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ).

Argumentace dovolatelky nesoucí se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) relevantní není; k revizi úvah soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud podle účinné procesní úpravy povolán není, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10 odůvodnění).

Zpochybňuje-li pak dovolatelka dobrou víru druhého žalovaného, že mu sporný pozemek patří, odkazujíc na jeho kontinuitu se subjektem, jenž část předmětného pozemku znárodnil, pročež dle žalobkyně musel mít vědomost o jeho církevním původu, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání, neboť dobrá víra obce zde není determinována činy jejího právního předchůdce, nýbrž obsahem vědomí většiny členů jejího zastupitelstva, případně též vědomím starosty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. ), kteří však o aktech právních předchůdců obce vědomost mít nemuseli.

Závěr o nabytí vlastnického práva vydržením v posuzované věci není závislý na tom, zda osoba, jež takto vlastnické právo měla vydržet (druhý žalovaný), byla přímým účastníkem neplatného právního úkonu či nikoliv. Tato otázka mohla by být významná kupř. pro nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka, kdy podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. ) i Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. ) i v poměrech soukromoprávní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 lze za určitých okolností poskytnout právní ochranu dobrověrnému nabyvateli vlastnického práva, který vlastnické právo nabyl od osoby, jež vlastníkem věci nebyla (proto, že vlastnické právo na ni mělo být převedeno neplatnou smlouvou), a jemuž dosud neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba. O tento specifický případ v dané věci nejde (závěr o nabytí vlastnického práva vydržením je zde založen na držbě věci v dobré víře po zákonem stanovenou dobu, kdy není podstatné, zda vydržitel byl přímo účasten původního neplatného právního jednání či nikoliv; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. ).

Nepřípadné jsou proto také odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , v nichž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze připustit prolomení blokačního ustanovení v případě nabyvatele, jenž byl přímým účastníkem neplatného právního jednání porušujícího blokační ustanovení, přičemž v důvodech uvedených rozhodnutí také osvětlil rozdíl jím tehdy posuzovaného případu od případů nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka.

Na samotném závěru o originárním nabytí vlastnického práva vydržením nic nemění ani argumentace dovolatelky, že jí nelze přičítat k tíži, že svůj restituční nárok „sdělila“ druhému žalovanému teprve v roce 2015 a že jej dříve nemohla uplatnit, kdy ani podle rozhodovací praxe dovolacího soudu tehdy neměla naléhavý právní zájem na případné (obecné) určovací žalobě. S uvedenými skutečnosti rozhodnutí odvolacího soudu spojeno není a odvolací soud je „k tíži“ žalobkyni nepřičítal; při řešení relevantní otázky nabytí vlastnického práva toliko konstatoval, že k prolomení dobré víry druhého žalovaného nemohlo dojít dříve než v roce 2015, tedy poté, co již byla dovršena zákonem stanovená vydržecí doba. Přitom podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ke ztrátě dobré víry dochází v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ). Ve světle uvedeného tak neobstojí ani ta argumentace dovolatelky, že ztrátu dobré víry nemohla přivodit dříve a jinak, než až v souvislosti se vznikem restitučního nároku a jeho uplatněním.

K argumentaci legitimním očekáváním v restituci (které by podle názoru dovolatelky mělo převážit i nad případným vlastnickým právem jiné osoby, jež podle restitučního předpisu není povinnou osobou) sluší se připomenout, že legitimní očekávání církví a náboženských společností se upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 242/2010 Sb., zejm. body 103 – 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutí náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.). Přitakat tak nelze ani výtkám dovolatelky stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného interpretací a aplikací příslušných právních předpisů, neboť k újmě na jejích základních právech (na níž nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl) nedošlo. Sluší se dodat, že smyslem a účelem je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li snad žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a koresponduje tomu, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu